Muzeum ve vile Stanislava Suchardy

Běžní návštěvníci architektonických památek zpravidla míří na prohlídky státních i soukromých hradů a zámků. Feudálním sídlům, která už jsou širokou veřejností tradičně přijímána jako objekty hodné návštěvy, však především v posledních letech vyrostla konkurence. Novou sféru zájmu představuje řada zpřístupňovaných rezidencí místní české, ale i německé buržoazie. Vyvrcholením tohoto důležitého trendu se bezesporu stala důkladná renovace brněnské vily Tugendhat od architekta Miese van der Rohe a její zápis na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Tímto činem ovšem četné snahy o rekonstrukce a následné zpřístupnění moderních rezidencí neskončily. Naopak se zdá, že zájem odborné i laické veřejnosti o prezentování i poznávání buržoazní kultury bydlení je na vzestupu. Daný trend dokládají další příklady. Na sklonku loňského roku byla pro milovníky architektury otevřena brněnská vila Stiassny a v letošním roce se chystá zpřístupnění dalšího objektu této významné průmyslnické rodiny, a to secesní vily Löw- Beer, tedy rodného domu Grete Tugendhatové. V Praze se připravuje zahájení provozu ve vlastní vile architekta Otto Rothmayera; a do tohoto trendu lze zařadit také nově rehabilitované interiéry od Adolfa Loose v Plzni.

Nenápadně, téměř stranou vší pozornosti, vznikla jedinečná příležitost k poznání jedné z nejhodnotnějších památek české architektonické moderny. Potomci Stanislava Suchardy totiž založili nadaci, která zahájila provoz muzea tohoto sochaře v jeho vlastní vile v pražské Bubenči.

Ve vilové zástavbě Bubenče se nachází i starší dům rodiny Suchardů. Ten jim však přestal dostačovat v okamžiku, kdy byl Stanislav Sucharda pověřen vypracováním monumentálního pomníku Františka Palackého (1901–1912). Tehdy oslovil svého přítele architekta Jana Kotěru, který mu navrhl nový objekt sdružující obydlí rodiny i dostatečně dimenzovaný umělecký ateliér.

Suchardova vila z let 1904–1907 patří do důležité skupiny rodinných domů od Jana Kotěry z počátku 20. století, v kterých architekt uplatnil prostorové schéma centrální schodišťové haly. Ta se stala hlavním komunikačním, ale také reprezentačním jádrem interiéru. Vytváří jednak slavnostní nástup, útulná zákoutí, ale rovněž přirozené východisko pro koncepci vnitřního provozu. V tomto případě šlo především o optimální propojení rodinných místností s ateliérem, který se nacházel v samostatném křídle.

Jan Kotěra nalezl ve svém příteli a kolegovi ze skupiny Mánes ideálního klienta. Z jejich vzájemného uměleckého souznění a spolupráce vznikl dům mimořádných kvalit, jedinečný gesamtkunstwerk české moderny.

Navzdory politickým zvratům 20. století zůstává Suchardova vila kontinuálně až do dnešní doby ve vlastnictví rodiny, což má pozitivní dopad na autentické zachování stavby i jejího původního vybavení. Unikátní soubor tak představuje in situ jednu z mála špičkových ukázek kultury bydlení z počátku 20. století na našem území. Navíc v provedení a vybavení té nejvyšší možné umělecké úrovně.