Zuby v křemíku a evoluce

Digitalizace se nevyhnula ničemu, ani biologii. A tak vedle klasických pokusů in vivo (naživo) a in vitro (ve zkumavce) se dnes již setkáváme i s pokusy in silicio, tedy v křemíkových procesorech našich počítačů. Na poli evo-devo je již několik let průkopníkem takových pokusů laboratoř J. Jernvalla z Helsinské univerzity. Jeho tým na základě pokusů s vývojem zubu postavil simulační program ToothMaker, který usnadňuje jinak časově náročné testování klasickými postupy, jež zahrnuje např. čekání na dostatečné namnožení pokusných zvířat s požadovanou mutací nebo trpělivé přikapávání růstových faktorů do orgánových kultur.

Během všeho toho „pokusování“ si povšimli, že některé znaky, které jsou klasicky při vyhodnocování paleontologického materiálu brány odděleně, se stále vyskytují pospolu, což si i následně ověřili mimo virtuální prostředí. Zvedají tak varovný prst, že si ani v morfologii nemusíme být jisti tím, co který znak znamená a co vlastně sledujeme, pokud neznáme genetické a vývojové pozadí jeho vzniku. Přeceňování jakéhokoli znaku (ať už molekulárního, či morfologického) může totiž vést ke špatnému výkladu evoluční historie. Zvláště když nám často zbudou jen ty zuby. (Harjunmaa et al., doi: 10.1038/nature13613)