Když embryo vystřelí z brokovnice

Tím někým byl americký astronom William F. Bottke. Uvědomil si, že proces budování Měsíce musel zanechat rovněž ohromné množství úlomků, které neměly to „štěstí“ být zabudovány do jeho tělesa ani nespadly zpět na Zemi, ale unikly zemské přitažlivosti do meziplanetárního prostoru. Bottke se ve výzkumu tohoto jevu spojil se svým českým kolegou Davidem Vokrouhlickým z Astronomického ústavu Karlovy univerzity a dalšími kolegy, s nimiž letos v dubnu své výsledky publikovali ve vědeckém časopisu Science.

Kolik mohlo být materiálu, který takto z dosahu Země unikl?

Matematické modely ukázaly, že takovýchto „bratrů“ Měsíce, kteří jeho vznik doprovázeli, mohlo být od 2 do 10 procent hmoty, která se srážky obou těles aktivně účastnila. Počítáme do ní jak hmotu vyvrženou ze Země, tak tu, kterou přispěla zárodečná planeta o velikosti Marsu, s níž se Země srazila.

Jak veliké to byly kusy?

Nevíme to přesně, ale pravděpodobně největší z fragmentů, které se dostaly na dráhu, po níž začaly obíhat Slunce, mohly mít průměr až stovek kilometrů. Těch však mohlo být málo. Následovala celá plejáda menších těles. Odhadujeme, že těch o velikosti kolem jednoho kilometru mohla být asi miliarda.

Přitom dnes jich v této velikosti v hlavním pásu planetek známe přes 570 000.

Ano. Podle odhadů by dnes planetek o velikosti kilometru mělo být v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem asi milion. V blízkozemní oblasti by takto rozměrných těles, schopných zkřížit dráhu Zemi, mělo být asi tisíc. Dnes je v tomto smyslu prostor kolem nás velmi „chudý“. Když to srovnáme s fází, kdy sluneční soustava teprve vznikala a populace malých těles byly oproti dnešku početnější, létaly kolem Slunce miliardy podobně velikých planetek. Časem však tato populace začala upadat. Buď je do své hmoty zabudovala již existující tzv. planetární embrya, nebo byl materiál gravitačními vlivy vymeten pryč. V okamžiku, kdy vznikl Měsíc, už byla původní populace kilometrových těles tak ochuzena, že když při srážce odletěl od Země čerstvý mrak pozůstatků srážky, byl početně natolik silný, že nezanikl v množství jiných podobně velikých těles té doby. Díky tomu projev této srážky nezmizel v šumu nějaké jiné populace, jak by se to stalo, pokud by byl jen kapkou v moři již existujících těles. V takovém případě bychom signál o vzniku Měsíce samostatně nemohli zaznamenat.

To, že se nám signál dochoval, tedy můžeme brát jako důkaz, že šlo o dobově významnou událost?