Transformace vědeckého skandálu

Geologie a zejména archeologie bývaly plné vědeckých skandálů. Slovutní vědci se roky hádali na kongresech a schůzkách o velké koncepty i zdánlivé maličkosti, o slůvka a termíny. Ty doby jsou pryč a občasný rozezlený e-mail je nedokáže nahradit. Skoro každý den chodím do jídelny lysolajského areálu, kam společně se mnou přicházejí kolegové ze všech čtyř akademických ústavů. Hovory se ale již před lety proměnily. Dřív lidé hodně diskutovali o vědeckých otázkách, dnes jsou častější diskuse na téma, kdo dostal grant. Neptáme se už, co daný člověk vymyslel, ale jak velký impakt má časopis, ve kterém studie vyšla. Řekl bych, že za vyšší efektivitou vědy stojí i ztráta nějaké původní nevinné zvědavosti. Vytvořit odborný skandál, tedy předložit nějakou štvavou, ale inspirující teorii je dnes skoro nemožné. Naproti tomu iniciovat nějaký organizačně ekonomický skandál týkající se třeba úvazku na grantu nebo instituce, která má článek autora s více afiliacemi vykázat, je relativně snadné.

Když za mnou přišla dr. Vavrdová se vzorky, na kterých mají být stopy mořských organismů pocházejících již z proterozoika, měl jsem nelíčenou radost. V proterozoiku měla atmosféra nízký obsah kyslíku. Organický uhlík se špatně rozkládal, a výrazně proto zabarvil různé horniny téměř uniformní šedou barvou. Přitom celková mocnost našich proterozoických sedimentů a vulkanitů může být kolem 8 km a možná i o něco víc. I to torzo, které je u nás zachováno, je větší a delší než u celých prvohor. Dr. Vavrdová už před lety ukazovala, že české proterozoikum nebyly jen nějaké jednotvárné sedimenty středně hlubokého moře, ale také mělké laguny, staré říční delty, chemogenní sedimenty v okolí horkých podmořských pramenů a šelfové sedimenty. Prostě celý rozsáhlý, velmi dlouhou dobu se vyvíjející, převážně mikrobiální ekosystém, jenomže došeda zabarvený, a každou nalezenou mikrofosilii bylo možné zpochybnit, protože kulovitý či stopkovitý tvar mohou mít i neživé formy.

Kolega z vedlejší laboratoře dokonce nad jednou fosilií dr. Vavrdové pronesl, že takovou stopu mohl udělat jedině bobr, takže paní doktorka byla jednu chvíli známa jako objevitelka prvního proterozoického bobra, což snášela s humorem. Vlastně jsem o její článek velice stál, ne že bych byl úplně přesvědčen o správné identifikaci ediakarské fauny na našem území, ale protože české proterozoikum je obrovské, dlouhotrvající a málokdo si je kdy prohlížel z paleontologického hlediska. Každý drobný objev zde vydá za desítku nových druhů trilobitů. Možná že budoucnost české paleontologie se jednou, až budou objeveny další sporné útvary na Marsu či na dalších planetách, přesune právě do proterozoika, kde v okolí podmořských oáz kolem horkých pramenů budeme shledávat jednoduché, diskutabilní formy života.

A navíc se nám podařilo konečně pohádat nad skutečným vědeckým objektem, a ne nad formulářem Grantové agentury či vyjádřením evaluační komise. Objev proterozoického „bobra“ se tak radostným způsobem nejenom zapsal mezi geologické skandály nejnovější doby, ale také otevřel dveře k dalším možným objevům i spekulacím o evoluci jednoduchých životních forem.