Muzeum jako nevtíravý artefakt

Zubatě neučesanou a stále poměrně nízkou siluetu dolního Manhattanu v okolí ulice Bowery obohatila na konci roku 2007 budova New Museum of Contemporary Art od japonské architektonické dvojice Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa, jejichž ateliér je také dobře známý pod názvem SANAA.

New Museum je instituce, která navzdory svému názvu existuje na umělecké scéně už více než tři dekády a po celou dobu se zaměřuje na kritické mapování a prezentování aktuálních výtvarných trendů. Na počátku 21. století se muzeum jako už dostatečně etablovaná instituce rozhodlo přikročit k výstavbě vlastního objektu, který by poskytoval ideální prostory jeho specifickému výstavnímu programu. Zakázku získal ateliér SANAA proslulý svým konceptuálním a invenčním přístupem k architektuře.

Sošná, a přesto střízlivě elegantní figura muzejní budovy výrazně vystupuje z okolní zástavby nepříliš pohledných činžovních a kancelářských domů. Bělostná stavba danému místu nevtíravě dominuje, ale zároveň na své okolí pozoruhodně reaguje. Mírný vizuální chaos exteriéru muzea sjednoceného hliníkovým pláštěm je totiž určitou reakcí na nahodilost okolní zástavby, ale především výsledkem úvah o optimálním splnění náročného zadání a také jistou parafrází charakteristické typologie výškové stavby (přitom sedm nadzemních podlaží muzea zdaleka nedosahuje parametrů mrakodrapu). Právě nové koncepty, které nabourávají ustálené stavební formy a objevují nečekaná architektonická řešení, jsou pro uvažování těchto japonských architektů charakteristické.

Ateliér SANAA pojal muzeum jako nepravidelnou a nesymetrickou vertikálu, která lehce zastírá vlastní interiérové členění. Věž, sestavená z jakoby nahodile nakupených bílých papírových krabic, v sobě skrývá navzdory materiálově sjednocenému exteriéru výstavní místnosti různé výšky i velikosti. Interiér je sledem nečekaných prostor, které se vymykají běžné typizaci. Nápadité využití přirozeného osvětlení v galerijních sálech umožňuje zejména posunutí jednotlivých „krabic“, jehož výsledkem je přístup horního světla. Světlo však vydatně proudí prosklenou vstupní stěnou i do přízemí, které se tak přibližuje charakteru showroomů. Přitažlivost budovy zvyšují terasy horních podlaží nabízející jedinečné výhledy na Manhattan.

Sestava šesti bíle zářících objektů může být vnímána jako hravá parafráze výstavních prostor označovaných jako „white box“, tedy univerzálních bílých místností. Ale těm se práce ateliéru SANAA nápaditě vyhnula.

Netradiční řešení muzejní budovy nevede návštěvníka přímočaře skrze jednotlivé expozice, neustupuje tiše do pozadí, ale ani neklade záludné pasti, časté především v postmoderních objektech. Vnitřní uspořádání je jen natolik výrazné, že si návštěvník musí uvědomovat svůj pohyb domem. Samotná stavba muzea se stává uměleckým artefaktem, architektura další prezentovanou složkou současné vizuální kultury.