Živé „plážové koule“

Když v pozdním létě roku 1882 loď s názvem Triton brázdila chladné moře severně od Skotska, oceánograf John Murray vylovil z mořského dna exempláře neznámých tvorů, které vypadaly jako velké plážové koule. Byly tvořeny převážně pískem a měly průměr až 20 cm. Důkladné studium této podivnosti ukázalo, že jde o živý organismus, navíc přes značnou velikost to byl překvapivě organismus jednobuněčný. Jeho jediná vícejaderná buňka se rozrůstá do stovek navzájem propojených trubiček a slizkým organickým cementem, který vylučuje, na sebe nabaluje částice sedimentu a písku a mění se v nepravidelnou kouli. Ta je během svého růstu postupně kolonizována vícebuněčnými organismy, např. hlísticemi.

Organismus nalezený ve Skotsku, nedaleko Rockallu, dostal jméno Syringammina fragilissima. Byl tak objeven prvý zástupce úplně nové skupiny jednobuněčných organismů makroskopických rozměrů. Původně byl řazen mezi houby, do samostatné skupiny Xenophyophores, ale moderní genetická analýza prokázala, že S. fragilissima patří mezi dírkonošce (Foraminifera, Pawlowski et al.: Deep Sea Res Part II: Top Studies Oceanography 58, 1996, 2011). Postupně byly nalezeny i další druhy těchto podivných organismů (v současnosti je jich známo 42), které s oblibou osídlují ta nejhlubší místa oceánů (Hori et al.: Biosci Biotechnol Biochem 77, 381, 2013).

Když američtí oceánografové pomocí speciální techniky pronikli až na dno nejhlubší mořské prolákliny, Mariánského příkopu v Tichém oceánu, nestačili se divit. Zde, více než deset kilometrů pod hladinou, objevili stvoření z jiného světa. Jednobuněčné organismy velikosti fotbalového míče, které ve své protoplazmě shromažďují těžké kovy z okolního prostředí (Iyer et al., Geologica Acta 10, 295, 2012).

Polymetalické hlubokomořské konkrece, kterými jsou hustě poseta dna oceánů a které představují perspektivní surovinu pro získávání neželezných kovů, zejména kobaltu, mědi, niklu a manganu, by mohly být výsledkem práce těchto jednobuněčných organismů (Kamenskaya et al.: Biol Bull Rev 3, 388, 2013). Mikrobiolog Douglas Bartlett ze Scrippsova institutu v La Jolle říká: „Možnost studovat tyto gigantické buňky na nejhlubším místě světového oceánu otvírá před biologií nové, nečekané perspektivy. Mění i naše představy o tom, jak se život dokáže přizpůsobit extrémním podmínkám.“