O tituly nejde

Vypadá to, že pocházíte z rodiny s bohatou vědeckou historií. Úspěšně bádáte na poli proteáz lidských patogenů, nedávno jste se stal prorektorem Univerzity Karlovy pro vědu. Váš bratr Petr je pro změnu novým rektorem ČVUT, vaše sestra Helena lékařkou…

Vůbec ne, naopak. Můj rodinný původ jsem cítil spíš jako nevýhodu. Moje maminka byla v domácnosti, táta byl úředník, z jedné rodiny byli předkové nádražáci, z druhé horníci, obě ze severu Čech, ze Sudet. Coby česká menšina byli zapálení obrozenci. Tím pádem měli doma v knihovně Václava Beneše Třebízského a Jiráska, rodiče hodně četli a chodili na koncerty, ale žádní intelektuálové nebyli. Důležitá tehdy pro mne byla místní knihovna, kde pracoval úžasný pan učitel Coufal, to on mne zavedl do postranní místnosti, kde byly knihy, které tam správně být neměly, a já jsem se poprvé setkal se Sartrem a Camusem.

V čem tedy byl váš původ omezující?

Když jsem přišel na univerzitu a kamarádi mě brali domů do svých bytů ve Štěpánské, poprvé jsem stál před knihovnou až ke stropu a všichni ti Sartrové, které jsem sám pro sebe pracně objevoval, tam leželi v poličkách. Spolužáci to všechno měli doma, žili v tom, na stěnách visely obrazy dědečků – děkanů, právníků, lékařů, ve čtyřech generacích. Obdivoval jsem to, trochu záviděl, a hlavně jsem měl pocit, že tenhle rozdíl v původu nikdy nevyrovnám a své zpoždění nikdy nedoženu. Jistě, IQ je dědičné, ale dědí se také kulturní vzorce, knihovny a s nimi spojené vzdělání.

Ale na univerzitu jste se dostal i se svým limitujícím původem.

Tehdy byl dělnický původ naopak výhodou, měl jsem opravdu dobrý kádrový profil, dědeček byl zakládající člen KSČ, na to se tehdy hrálo. Ale studoval jsem v osmdesátých letech, tehdy už se na přírodovědu dostali i lidé, kteří by v padesátých letech neměli šanci. Takže tam měl kdekdo dědečka faráře a strejdu disidenta. A tam jsem cítil jisté komplexy.

IQ je dědičné, říkáte. Vysoká inteligence se tedy ve vaší rodině musela vyskytovat, jen se zřejmě v hornické rodině v předchozí generaci neměla jak uplatnit.

Obrovská bariéra přístupu k elitnímu vzdělání je i dnes námět k obecnému zamyšlení. Ze všech statistik vyplývá, že i v naší rovnostářské societě existuje. Jistě, vysokoškolského vzdělání dnes dosáhne sedmdesát procent populace, takže není jen pro elity. Ale ty skutečně elitní školy jsou dodnes těžko dostupné dětem mimo správné kulturní vzorce.