Co je šeptem aneb Nejen lidé si šuškají

Podle jedné z teorií se šeptání v lidské společnosti vyvinulo jako efektivní strategie proti nežádoucímu odposlouchávání. V loňském roce přinesla studie Rachel Morrisonové a Diany Reissové z Univerzity v New Yorku první zjištění o používání šeptání u primátů. Původním záměrem vědeckého týmu bylo zkoumat antipredační chování (mobbing) a s ním spojené hlasité varovné vokalizace u tamarínů pinčích (Saguinus oedipus) v zoo v Central Parku. Úhlavního nepřítele rodinky tamarínů představoval zaměstnanec, který byl přítomen u odchytů zvířat a veterinárních zákroků. Oproti očekávanému zastrašování a hlasitým poplašným vokalizacím po vstupu neoblíbené osoby do ubikace se ale tamaríni chovali tiše a ostražitě. Analýzy audio nahrávek ukázaly, že jedinci spolu nepřestali komunikovat, ale v přítomnosti hrozby použili vokalizace téměř neslyšitelné pro lidské ucho. Podobné chování bylo doloženo u několika druhů zvířat (sysel Richardsonův, netopýr velký, střízlíkovec novozélandský) v různých kontextech. Tamaríni, na rozdíl od těchto druhů, u kterých se tiché signály vyznačují odlišnou strukturou, použili jejich běžný typ vokalizace (chirp, whistle), ale o nižší amplitudě. Výsledky tak podporují teorii „spikleneckého šeptání“ Krebse a Dawkinse, zformulovanou již v roce 1984, která popisuje evoluci a užití signálů s nízkou amplitudou u sociálních druhů. Tamaríni tak přinesli důkaz konvergence využití této komunikační strategie u lidí a primátů. K objasnění funkce této komunikace by ale bylo třeba ještě více dat. Podle autorek je pravděpodobné, že tamaríni takto vyhodnocovali velikost potenciálního nebezpečí a „domlouvali se na další akci“. Zjištění, že si tamaríni šeptají, navíc ze stejného důvodu jako lidé, bylo překvapením nejen pro výzkumný tým, ale jistě i pro nebohého zaměstnance. Fenomén šeptání může být ve skutečnosti mezi primáty rozšířenější, než jsme předpokládali. Tamaríni byli zatím jediní, kteří byli chyceni při činu. (Zoo Biology, doi: 10.1002/zoo.21099)