O původu financí

Počátkem 18. století nashromáždil britský lékař Thomas Fuller různá lidová rčení a přísloví.¹⁾ Jedno z nich praví: „Na úrok půjčování způsobilo strádání.“²⁾ Toto rčení vyjadřuje hluboce zakořeněnou nedůvěru (ba někdy přímo nenávist), kterou mnoho lidí chovalo a nadále chová vůči finančním institucím a nástrojům. Harvardský historik, politický a ekonomický komentátor a jeden z nejvlivnějších intelektuálů současnosti Niall Ferguson ve své knize Vzestup peněz ukazuje, že uvedená „lidová moudrost“ moudrostí ve skutečnosti vůbec není, a dokládá, že ekonomie občas poskytuje neintuitivní závěry. Jedním z nejvýznamnějších zjištění, ke kterým Ferguson podle svých slov dospěl, je, že „chudoba není výsledkem toho, že by finančníci vykořisťovali chudé“, a že „příčinou chudoby je spíše nedostatek finančních institucí, to, že banky chybějí, ne to, že existují“ (s. 20). Jak je to možné? Předně je třeba si uvědomit, jakou roli finanční instituce (zahrnující trhy s dluhopisy a akciemi, banky a jiné finanční zprostředkovatele) hrají: umožňují těm, kteří spoří, půjčovat těm, kteří peníze potřebují. Díky existenci finančních institucí mohou lidé s dobrými nápady, avšak s nedostatkem naspořených peněz tyto nápady realizovat za pomoci půjček od těch, kteří spoří, avšak dobré nápady nemají. Realizace dobrých nápadů znamená růst bohatství; pokud by tedy finanční instituce neexistovaly, museli by se lidé spokojit s mnohem nižším životním standardem.