Mysterium Erika Bryggmana

Moderní architektura se často stává předmětem laické a někdy i odborné kritiky, pokud se odkloní od ustálené tradice a přináší nečekaně nové koncepty. Přesto nekonvenční nemusí nutně vždy znamenat inovativní. Přitom není nijak snadné definovat nové stavební typy, které se vyvíjejí v důsledku společenských proměn. Ambice postihnout aktuální fenomény a obecné potřeby a ty pak převést do konkrétní stavby se často dostává do konfliktu s ryze individuální imaginací svého tvůrce. A tak mnozí architekti nezřídka tápou při vytváření veřejných staveb určených pro rituály moderního člověka.

Přední finský architekt Erik Bryggman (1891–1955), který zůstává na mezinárodní scéně ve stínu svého proslulejšího kolegy Alvara Aalta, navrhl smuteční kapli v Turku, jejíž nevtíravě působivá koncepce se stala obecně přijímanou kvalitou i inspirací pro další architekty.

Erik Bryggman se se svou vizí smuteční kaple pro evangelickou luteránskou církev, která je ve Finsku majoritní, prosadil ve dvoukolové architektonické soutěži v roce 1938. V tíživé atmosféře před vypuknutím světového konfliktu, který nakonec pozastavil samotnou realizaci stavby až do roku 1941, Bryggman sumarizoval své zkušenosti s funerální architekturou a v návrhu kaple propojil rozmanité prvky, považované za esenci finské moderní architektury.

Bryggman ve výsledném projektu syntetizoval motivy severského klasicismu, který čerpal inspiraci v Itálii, a to spíše z drobných lidových staveb a jejich přirozeně rostlého charakteru než z monumentů známých z dějin architektury. Dále zapojil elementy poplatné funkcionalismu, především horizontální skleněnou plochu a asymetrickou dispozici, která není samoúčelná, nýbrž respektuje ústřední prostorový motiv. Ke dvěma hlavním východiskům se navíc pojí ohlasy finské kamenné středověké sakrální architektury, ale také reformní vliv severského kremačního hnutí.

Na vrcholku kopce hustě porostlého borovicemi se rozkládá nevelký stavební komplex, jehož ústřední funkcí je prostor určený pro rozlučku pozůstalých s nebožtíkem. Jedná se o ryze sakrální objekt bez krematoria. Pod vnější rouškou jednoduché církevní stavby rozvinul architekt Bryggman neméně prostou, přesto nedogmatickou koncepci, když do scénografie smutečního obřadu vtáhl mysterium přírody. Sakrální prostor, tradičně komponovaný pro pohled ke kazatelně, zde získal novou kulminační vrstvu ve vizuálním propojení s okolním prostředím lesního hřbitova. Východiskem podmanivého efektu se stalo použití bazilikálního prostoru s valenou klenbou, jehož schéma však architekt zredukoval do dvoulodního řešení, a jedinou boční loď v celé její délce otevřel celoplošným zasklením do okolní krajiny. Potemnělá hlavní loď je ve výsledku zalévána intenzivním bočním světlem jako nositelem naděje, jiskrou kontemplace. Hlavní osa směřující k chóru či katafalku tak získala další pointu v pohledu ven, do přírodního univerza, mimo autoritu lidské společnosti.

Smuteční kaple Erika Bryggmana nečekaně harmonicky vybočila z tradičního kánonu sakrálních staveb a nabídla unikátní východisko v koncepci propojení lidského a přírodního elementu. Svou podmanivou estetikou se stala univerzálně srozumitelným konceptem, který nalezl ohlasy nejen ve finské architektuře, ale přeneseně třeba i v tvorbě japonského architekta Tadaa Anda.