Samčí sekundární pohlavní znaky jako přímý doklad funkční inzulinové signalizace

Sekundární pohlavní znaky mohou nabývat nejroztodivnějších podob. Školometským příkladem je paroží spárkaté zvěře, typicky dnes již vymřelých stepních jelenů druhu Megaloceros giganteus obývajících Evropu během poslední doby ledové (viz obr.).

Ale i řada bezobratlých nese na svém těle nápadné sekundární pohlavní znaky, vzpomeňme na kusadla roháče obecného anebo na rohy nosorožíků. U posledně jmenovaných se zastavíme. Douglas J. Emlen se svými kolegy se zaměřili na mechanismus, který určuje, proč někteří jedinci nosorožíků druhu Allomyrina dichotomus (Trypoxylus dichotomus) mají své rohy malé a jiní nesou naopak až násobně větší ozdobu. Zaměřili se přitom na signalizaci přes inzulinový receptor, známý spíše pro svou roli v udržování homeostázy glukózy, jehož nesprávná funkce u člověka vede k diabetu či k některým onkologickým onemocněním. Jednotlivé tkáně mají ale k účinkům inzulinu navzájem odlišnou senzitivitu. To platí i pro zmíněné nosorožíky. U hmyzu některé orgány (například pohlavní žlázy) dorůstají u všech jedinců do neměnné velikosti nezávisle na množství a kvalitě přijímané potravy. Naopak celková velikost těla, velikost křídel a řada dalších znaků je u dobře krmených zvířat výrazně odlišná od těch, kterým se potravy v průběhu vývoje nedostávalo.

Když Douglas J. Emlen vstříknul larvě nosorožíka dvouřetězcovou RNA párující se s genem pro inzulinový receptor, množství inzulinových receptorů v rostoucích tkáních nosorožíků se výrazně snížilo. Nepromítlo se to vůbec do růstu jejich pohlavních žláz (testes), avšak křídla dorostla nepatrně menší velikosti (o 2 %) a rohy nosorožíků dorostly hned o 16 % kratší délky než u jedinců vystavených kontrolní dsRNA. Spřáhnout dráhu inzulinového receptoru s vývojem samčích sekundárních pohlavních znaků je přinejmenším pro samice velmi výhodné. Žádný neduživý podvyživený nosorožík je nemůže svým rohem ošálit. Naopak hned na první pohled je patrné, který sameček je v nejlepší kondici. Tedy alespoň pokud se dotyčný zrovna nestal obětí vědce vstřikujícího dsRNA proti inzulinovému receptoru.

Science 337, 860–864, 2012; Science 337, 408, 2012