Křeček zabiják

Tmavou nocí vyprahlé Sonorské pouště se jako stín pohybuje děsivé stvoření. Je neustále hladové a hledá čerstvé maso. Hlodavce, hmyz, stonožky, tarantule. Neunikne mu ani jedovatý škorpion. Vrhá se na něj, ignoruje bolestivá bodnutí, ukousne mu hlavu a potom hoduje na jeho těle. Staví se na zadní nohy, zaklání hlavu a vydává pískot, jako by vyl na Měsíc a oslavoval tak své vítězství. Co že je to za děsivého tvora?

Není to žádná mytická čupakabra. Je to křeček prériový (Onychomys torridus), zvaný též sarančí myš – je hyperaktivní a skáče jako saranče. Tento hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae) vypadá jako sladká neškodná myška, ale chová se jako krvežíznivý zabiják. Stále hladový „Otesánek“ se nezalekne žádného tvora a vrhá se na všechno, co mu může sloužit za potravu. I mláďata chovaná v zajetí umějí zabíjet kořist o dost větší, než jsou sama. Protože mláďata z rodin s dvěma rodiči jsou agresivnější než mláďata osamělých matek, lze soudit na významný výchovný vliv otce (Behavioral Biology, DOI: 10.1016/S0091-6773(77)91933-2). Když má křeček prériový nedostatek potravy, neváhá napadnout a sežrat i své druhy.

Ale možná ještě zajímavější než kanibalismus je odolnost těchto tvorů vůči jedu pouštních štírů rodu Centruroides. Patří mezi nejjedovatější štíry na světě a jejich bodnutí je velmi bolestivé a i pro člověka může být smrtelné. Jejich jed vyvolává svalové křeče a způsobuje respirační selhání. Křečkům prériovým však jed štírů příliš nevadí. V čem spočívá jejich tajemství?

Ashley H. Rowe, profesor behaviorální ekologie na Státní univerzitě Sama Houstona v Kalifornii, se snažil se svými kolegy tajemství vyřešit. Badatelé aplikovali nepatrné množství jedu do tlapky laboratorní myši (Mus musculus) a do tlapky křečka. Zatímco laboratorní myš se mohla zbláznit bolestí, křeček si místo vpichu jen chvíli lízal. Důvody tohoto rozdílu byly objeveny při testování účinku štířího jedu na neurony izolované z míchy obou zvířat. Za normálních okolností aktivuje štíří jed protein Na_v1.7, který je součástí napěťově řízeného sodíkového kanálu neuronální membrány, což vyvolává kaskádu událostí vedoucí k pocitu bolesti. U křečků prériových byla zjištěna mutace v podjednotce sodíkového kanálu Na_v1.8, která brání šíření bolestivého signálu dál do mozku (Toxicon 52, 597, 2008). Tím se vysvětlilo, proč bodnutí štíra křečka prériového příliš nebolí, nevysvětlilo se však, proč je křeček k jedu odolný a bodnutí přežije. (Pozn. rec.: Jed obsahuje složky, které blokují nejen sodíkové Na⁺ kanály, ale především zlikvidují všechny měchýřky s ACh v nervosvalových synapsích, a tím je vyřadí z činnosti.)

Výsledky získané studiem křečků prériových by mohly být v budoucnu využity v humánní medicíně. Mutace proteinu Na_v1.7 je známá u lidí jako příčina tzv. erytromelalgie, onemocnění, při němž se dostavují nenadálé záchvaty zčervenání kůže končetin a které je spojeno s otokem a nesnesitelnou pálivou bolestí. Nemoc patří k vazoneurózám a postihuje zejména mladé muže. Pokud se studiem křečků zjistí, jakým způsobem blokuje mutace proteinu Na_v1.8 šíření bolestivého signálu, mohlo by to vést k navržení nového léku proti erytromelalgii i jiným bolestem.