Uhlík, hodně uhlíku

Poté, co zhruba 25 let čtu zprávy o klimatických rizicích a katastrofách, mně vyděsí máloco, ale výpočet, kolik uhlíku by se mohlo uvolnit do atmosféry na Východosibiřském šelfu, má potenciál razantní globální změny, která doopravdy v měřítku několika desetiletí až prvních staletí může proměnit celosvětové klima.

Podívejme se na údaje. Východosibiřský šelf lemuje severní okraj Sibiře v délce zhruba 7000 km. Celé pobřeží včetně šelfového moře je tvořené permafrostem, který obsahuje obrovské množství uhlíku, jenž je vázán v metanu a metanových hydrátů, drobných organických zbytcích, bublinkách CO₂ v ledu a v dalších, různě uvolnitelných formách. Celková látková bilance se odhaduje zhruba takto:

• Atmosféra jako celek obsahuje 760 Pg (petagramů) uhlíku vázaného jako oxid uhličitý.
• Tajga a tundra celkem obsahují kolem 1000 Pg (tj. 10¹⁸ g = 10¹² tun) uhlíku vázaného hlavně jako rostlinná hmota, půdní uhlík a metan.
• Podmořský permafrost obsahuje kolem 1400 Pg uhlíku hlavně v podobě metanových hydrátů.
• Ledový komplex obsahuje kolem 400 Pg uhlíku, ze kterého se ročně uvolňuje kolem 44 Tg (teragramů) uhlíku. Zhruba dvě třetiny tohoto uhlíku končí v atmosféře.

Jsme tedy konfrontováni se sibiřským zásobníkem uhlíku, který několikanásobně přesahuje obsah uhlíku v atmosféře. Snadno si přitom umíme představit, že 10–20 % tohoto množství je poměrně snadno uvolnitelných, protože je vesměs vázáno na pobřežní a příbřežní led, vrchní část půd a permafrost. Arktida jako celek se přitom otepluje zhruba dvojnásobným tempem, než je celosvětový průměr, a je to na ní znát. Nejde jenom o dobře viditelný rozsah ledové pokrývky, ale o obrovskou erozi tísíců kilometrů pobřeží. Břehy moře i ostrovů jsou zpevněny ledem, který v kontaktu s teplejším oceánem taje. Na pobřeží vznikají vysoké útesy, které se podobně jako tající mořské kry řítí do moře. Teplejší voda rozpouští i podmořský permafrost.

Vyšší šířky severní polokoule během většiny kvartéru fungovaly jako spouštěč velkých, dlouhodobých klimatických změn, a to včetně příchodu ledových dob, ale v těchto desetiletích již začínají významně přispívat k celkově teplejšímu klimatu. Celá záležitost může mít ještě jeden, dejme tomu filosofický dopad. K oteplování do značné míry antropogenně nastartovanému uvolňováním oxidu uhličitého do atmosféry se přidaly i přírodní procesy. Tento proces již neumíme zastavit. Navíc začíná být stále obtížnější vysvětlovat, že lidé by měli omezit uhlíkové emise, když sama příroda to nedělá.