K romské otázce

Jako správný advokát už asi 30 let odebírám časopis Vesmír. (K mým dalším úchylkám patří, že po stejnou dobu odebírám Československý časopis pro fyziku. Je totiž pro moji práci daleko přínosnější než ty právně-pozitivistické blafy, ale neříkejte to na mne na České advokátní komoře.)

A v posledním čísle mne samozřejmě nemohl minout článek „Velká Fermatova věta, romská otázka a antinomie sociologického výzkumu.“

Napsal jste, že v posledních desetiletích naše společnost žije ve stavu „permanentního řešení romské otázky“. To je samozřejmě pravda a platí to minimálně od 50. let, od zákazu kočování... mohli bychom se ovšem dostat také až k zákonům Marie Terezie, která první se pokusila i cikáňata nacpat do školních škamen.

Dále jste napsal, že si nejsme ochotni připustit, že některé sociální otázky nejenomže nemají jednoduché řešení, ale nemají ho vůbec. S tímto Vaším tvrzením nemohu souhlasit. Jsem přesvědčena o tom, že „romská otázka“ řešení má. Jde skutečně jen o to, že musíme jako východisko vzít Vaše další tvrzení, totiž, „...že jsme se málo poučili o specifice romské mentality a pramálo víme o dějinách této etnické skupiny.“ Jestliže ale víme málo, máme právo říkat, že problém nemá řešení? Není na místě spíše říci, že problém zatím nemá řešení, protože toho víme v této a této oblasti málo a dokud se v ní nepoučíme, nebude možno toto řešení nalézt? A není nutno zároveň připustit ten jev (ano, teď dojde na tu moji fyziku), že objekty, jsouce pozorovány, se samotným pozorováním mění, takže poté, co je pozorování provedeno, je pro zobrazení skutečné reality potřeba pracovat s abstraktními vzorci, nikoliv s výsledky pozorování samotného?

Zatím jsme se v několika nekompletních případech pokusili o pozorování, o nazírání (viz na příklad deskriptivní popisy chování Romů psychologa Petra Bakaláře nebo katolického duchovního pátera Rouse). Nepokusili jsme se však o subjektivní uchopení reality, která, uchopena zvnitřněle, může být pravdivější než její samotný obraz. Teprve až toto všechno učiníme, až toto všechno vyčerpáme, máme právo říci, že něco nelze. Zatím jsme však v tomto shromažďování východisek – znovu s lítostí konstatuji – příliš nepokročili…