Ladislav Lábus, rekonstrukce vily Lídy Baarové v Praze

Architekt Ladislav Lábus není jen autorem vynikajících staveb, charakteristických osobitým, těžko zaměnitelným rukopisem, je autorem i několika výjimečných rekonstrukcí památek moderní, vesměs funkcionalistické architektury. Díky němu se tak můžeme obdivovat obnovené kráse Paličkovy vily v pražské kolonii Baba od holandského architekta Marta Stama, pietně rekonstruované jízdárně Pražského hradu nebo někdejší Edisonově transformační stanici od Františka A. Libry, na kterou ve třicátých letech umístil sochař Zdeněk Pešánek jednu ze svých světelně-kinetických plastik.

V letech 2008–2009 prošla podle Lábusova projektu náročnou rekonstrukcí vila herečky Lídy Baarové, realizovaná v roce 1937 podle projektu architekta Ladislava Žáka. Autor citlivé obnovy vily, která měla být původně postavena podle projektu architekta Čestmíra Šlapety (dokonce bylo vydáno stavební povolení), provedl sice několik výraznějších zásahů, které ale funkcionalistické dílo nijak negativně nepoznamenaly.

Především z vily, disponující původně dvěma samostatnými byty, učinil dům pro jednu rodinu a dříve oddělenou kuchyni a jídelnu propojil s centrálním obytným prostorem v přízemí. Kvůli nedostatečným tepelně izolačním vlastnostem původního pláště bylo provedeno zateplení, které vzhledem ke své malé tloušťce a brilantně provedené omítce v odstínu pískově žluté barvy nelze takřka postřehnout. Novotvarem, respektive přesnou a zřejmě i mnohem dokonalejší replikou bylo nahrazeno původní, značně poškozené aerodynamické závětří hlavního vstupu, a rovněž schodiště se dočkalo nového provedení. Původní dřevěná okna byla samozřejmě zachována, přičemž navzdory Lábusově oblíbené neutrální šedi byla nalakována okrovou barvou. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat dál.

Podstatné je, že se rekonstrukcí architektovi Ladislavu Lábusovi, skutečně nadmíru zkušenému autorovi mnoha dalších, stejně citlivých rekonstrukcí, podařilo vrátit dílu Ladislava Žáka někdejší lesk a nevelké portfolio vzorově rekonstruovaných památek moderní architektury se tak rozrostlo o další položku. Rekonstrukci nelze skutečně nic vytknout a sebemenší problém mi nečiní ani volba sedacího nábytku pro centrální obytný prostor od Ludwiga Miese van der Rohe, který se vzhledem k tehdejším Žákovým názorům do interiéru příliš nehodí. Málo platné, i dnes platí teze z jednoho z mnoha Loosových esejů: „Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám.“ Jedině tak náš domov splyne s námi a my splyneme s ním.

Přesto bych si na samý závěr dovolil vyřknout jedno přání. U podobně koncipovaných rekonstrukcí bych napříště, pokud by se ovšem zachovaly, uvítal více autentických prvků ve stavu přirozeně poznamenaném neúprosným zubem času. I když vlastně striktně na tom netrvám, neboť jak je známo, patina funkcionalismu a jeho pregnantně formulovaným detailům nesluší.