Znamení Hodiny aneb Islám a konec světa

Kolektivní očekávání konce stávající epochy („tohoto světa“, arabsky ad-dunjá) a naděje v její nahrazení lepšími poměry („onen svět“, al-áchira), které nazýváme milenialismem, přitahují stále více pozornosti jak publicistů, tak ve sféře akademické. Eschatologické vize, jež zahrnují prakticky všechna náboženství, v tomto případě nefigurují jako něco nekonečně vzdáleného či nadčasového, ale jako zcela reálná změna či hrozba, k níž má dojít v brzkém horizontu, v řádu let či generací.

V případě islámu netřeba trvat na striktním rozlišování mezi pojmy mesianismus a milenialismus, jak tomu bývá v religionistické produkci obvyklé, kdy mesianismus, příznačný pro judaismus, bývá často kladen jako protějšek k milenialismu, charakteristickému pro křesťanství. Muslimské apokalyptické představy oba řečené fenomény organicky spojují, čili očekávání příchodu Vykupitele se neoddělitelně pojí s hledáním a odhalováním znamení blížícího se Konce, pro který má výmluvná arabština nepřebernou škálu jmen jako např. soudný den (jawm ad-dín), den zmrtvýchvstání (jawm al-qijáma), den shromáždění (jawm al-džam^c), den nářku (jawm al-hasra) aj. Nejčastěji se však používá prosté, leč dostatečně důrazné a děsivé označení Hodina (as-sá^ca). Pojmem znamení Hodiny (^calámát as-sá^ca) pak označujeme jak apokalyptické jevy předznamenávající soudný den, tak též svérázný „žánr“ středověkého islámského písemnicví, jenž se v posledních letech znovu těší v muslimských zemích zcela nebývalému rozšíření a popularitě.

Apokalyptický odkaz středověku

Víra v soudný den, v tělesné zmrtvýchvstání a v posmrtnou odplatu či odměnu na onom světě patří ke stěžejním bodům islámské věrouky. Představy o konci světa se opírají o letmé koranické základy a o to početnější zmínky proroka Muhammada (hadíthy). V dílčích otázkách se jednotlivá podání rozcházejí; na tomto místě si nastíníme jen stručný obrys, na němž panuje víceméně shoda.

Znamení Hodiny můžeme rozdělit na tzv. malá a velká. Malými znameními se rozumí politické, kulturní, ale především morální úkazy, přičemž většinou mají obecnější charakter, tudíž se dotýkají prakticky všech lidských společenství (jde např. o úpadek mravů, zločinnost, přírodní katastrofy aj.). Moderní muslimští apokalyptikové se shodují, že tyto jevy již nastaly či právě nastávají, a zdůrazňují, že jejich naplnění má vyvolat pokání a podnítit milenialistický entuziasmus.

Velká znamení Hodiny pak sestávají ze série katastrofických epizod jak v rovině přírodní, tak společenské. Soudobí islámští apokalyptikové se pokoušejí dílčí interpretace sladit se současným světovým děním; v jednotlivostech se přitom liší, nicméně v jednom zásadním bodu se shodují: Jistá znamení se naplňují právě v současnosti. Traduje se, že konec světa předznamenají zázraky na nebesích i na zemi a jedno z protivenství Konce představuje příchod tyranů (asháb al-fitan, doslova „pánové rozkolu“), kdy nastane čas krveprolévání. Často se zmiňuje as-Sufjání, jehož jméno se dává do souvislosti s Abú Sufjánem, předním sokem Prorokovým. Proti němu se postaví Mahdí („muž správně vedený“), který opět nastolí vládu dobra a spravedlnosti. Poté zemi zachvátí divoké apokalyptické národy Goga a Magoga (Jádžúdž wa Mádžúdž). Bůh, který jim umožnil šířit zkázu, však nakonec způsobí i jejich zánik.

Na zemi se objeví antikrist Dadždžál, jehož svodům dokáže jen málokdo odolat. Proti němu vystoupí Ježíš (^cÍsá ibn Marjam); jednotlivá podání se přitom rozcházejí v tom, jaký bude vztah mezi Mahdím a Ježíšem, popřípadě ve vymezení jejich „kompetencí“. Mahdí bude lidem spravedlivým vládcem a ustanoví království dobra, které však bude pouze dočasné, neboť na scéně se objeví děsivý Habešan (Habaší), jenž se v čele vojska vypraví proti Mekce. Habešan (stejně jako Mahdí či Dadždžál) nemá sebemenší oporu v koranickém textu, avšak je přítomen v Tradici (sunna). V boji s ním padne i Ježíš, jehož pohřbí po boku proroka Muhammada. Po svém vítězství dá Habešan zničit svatyni Kacbu a když bude tato strašlivá zkáza dokonána, vyjde Slunce na západě.

Na sklonku věků se objeví bájné apokalyptické zvíře (dábba) a samotný konec světa mají provázet strašlivé živelné katastrofy, po jejichž vyvrcholení se ozve zatroubení na roh, tradičně spojené s andělem Isráfílem. Podle jedné verze po prvním zatroubení všichni zemřou, při druhém se probudí k životu a při třetím budou lidé zahnáni na planinu poblíž Jeruzaléma, kde dojde k poslednímu soudu, po němž se lidem dostane jejich věčného určení v ráji či v pekle. Ostatně islámská eschatologie rozebírá otázky posmrtné odměny či trestu do pozoruhodných a sugestivních detailů, což v minulosti dokázalo spolehlivě podněcovat obrazotvornost i horoucnost zástupů věřících.

Moderní apokalyptické vize a společnost na rozcestí

Přelom pro muslimský milenialismus znamenala uplynulá dekáda, jež spolu s řadou dějinných milníků přinesla též nebývalý růst zájmu o apokalyptickou produkci, což snadno postřehneme v podobě hotové záplavy strašidelných (často notně kýčovitých) barvotiskových obálek na stáncích s lidovým čtivem. Rozkvět moderního arabského apokalyptického písemnictví však započal mnohem dříve, již krátce po druhé světové válce, kdy se do tématiky dosud vyhrazené jen nábožensky vzdělaným učencům (^culamá’) pustili rovněž laičtí autoři, kteří do středověkého odkazu vnesli nejen řadu nových témat a prvků, ale především neotřelý způsob psaní. Kompetentní a teologicky erudované, leč čtenářsky únavné a nezáživné traktáty, komentující a excerpující staletími prověřené texty, tak nahradila čtivá a mnohdy přímo strhující pojednání, jež sice rozebírala závažné otázky náboženství, avšak četla se jedním dechem.

Radikální modernisté přitom bývali kritizováni svými teologicky vzdělanými kolegy nejen proto, že se stali vážnou konkurencí, ale především proto, že ve své tvorbě dokázali na středověká islámská schémata umně „naroubovat“ spoustu „západních“ výpůjček, protestantskou biblickou exegezí počínaje a antisemitskými konspiračními teoriemi, ztělesněnými Protokoly sionských mudrců, zdaleka nekonče. Poslední generace muslimských apokalyptiků nicméně dosáhla jisté syntézy. Na jedné straně odstranila nejkřiklavější excesy a na druhé straně zúročila středověký odkaz čili propojila teologickou erudici ^culamá’ s čtenářskou přitažlivostí modernistů.

Oživení apokalyptického písemnictví jistě podnítila též neradostná situace, do níž se „svět islámu“ v uplynulém půlstoletí opakovaně dostával. Deziluze a frustrace z neschopnosti vyrovnat se Západu dokázaly podněcovat různé konspirační teorie, které se postupně staly spolehlivým poznávacím znamením moderní islámské apokalyptické produkce. Jde přitom o pozoruhodný paradox: Autoři protizápadně laděných pamfletů si přeochotně vypůjčují všemožnou pokleslou výzbroj „západního“ antisemitismu. V tomto pochmurném vidění světa pak muslimové představují oběť rozsáhlého spiknutí, vinoucího se dějinami, v němž světové židovstvo (jáhúdíja) společně se zednáři (másúníja), katolickou církví a dalšími spojenci slouží skrytým plánům antikrista Dadždžála na světovládu. Řečené antisemitské spekulace, jakkoliv vyvolávají na Západě kritiku i zděšení, představují nejproblematičtější, avšak zároveň zcela nezbytný, spojující komponent prakticky všech katastrofických scénářů, které jinak působí značně nesourodě a chaoticky.

Ve zdánlivé zmatečnosti však přesto nalezneme ostrůvek jistoty a tím je konečný cíl, tj. myšlenka obnovení chalífátu s Mahdím v čele čele, který nastolí ideální řád. Tento sen o vítězství a sjednocení muslimského světa vpravdě vychází dílem z nostalgie klasického písemnictví po „zlatém věku“ raného islámu, dílem však z nespokojenosti apokalyptických pisatelů se současnou (pro ně) skličující situací.

Konec světa jako teologický problém i společenský stimul

Islámský přístup k předpovídání Konce je rozporuplný. O nemožnosti lidí poznat, kdy nastane, se v Koránu jednoznačně píše v súře Rozpoznání (7:187):

Budou se tě dotazovat na Hodinu a na příchod její. Rci: „Vědomost o tom je pouze u Pána mého a jedině On odkryje ji v čas její. Těžká je na nebesích a na zemi a přijde k vám leč znenadání.“ A budou se tě dotazovat, jako bys byl o ní zpraven. Rci: „Jedině u Boha je o ní vědění, avšak většina lidí to neví.“

Člověk tedy není schopen poznat datum Konce, neboť je omylný (a neměl by se o to ani pokoušet), ovšem na druhou stranu může (to se naopak doporučuje!) analyzovat znamení, jež mají soudný den předcházet, neboť takové bádání vede spolu s uvědoměním si pomíjivosti tohoto světa vezdejšího k posílení zbožnosti. Teprve srovnávání předpovědí s konkrétními historickými událostmi vedle úskalí, jež k těmto praktikám vždy patří, pak dodává moderní apokalyptice její „kolorit“.

Stěžejní mezník moderních apokalyptických scénářů představuje 11. září 2001. Ihned poté se USA obrátily na Afghánistán, aby vydal Usámu bin Ládina, což Táliban odmítl, čímž se, dle radikálních apokalyptiků, naplnila jedna tradice pocházející patrně z 8. století, kde však místo USA figurují Byzantinci. Historický rámec raného islámu, reflektovaný v klasickém islámském apokalyptickém písemnictví, se tak oklikou střetává se soudobými reáliemi, přičemž dílčí epizody scénářů konce světa mohou působit mnohdy velmi překvapivě. Mezi znamení Hodiny klade tradice mj. rozpuknutí Měsíce, přičemž moderní vykladači shledali, že stejnými slovesem arabština může vyjádřit též orání, k čemuž údajně již došlo, když američtí astronauti odebrali vzorek z měsíčního povrchu, aby jej dopravili na Zemi. Na sklonku času se údajně začnou beduíni předhánět ve výstavbě vysokých budov, k čemuž prý právě v současnosti dochází na Arabském poloostrově, kde místní podnikatelé doslova soutěží v budování mrakodrapů.

Podobných příkladů bychom snadno nalezli desítky, a jakkoliv podivně či šroubovaně mohou vyhlížet, bylo by rozhodně chybou jen proto soudobou muslimskou apokalyptickou tvorbu šmahem paušalizovat jako „snůšku kuriozit“. Nejen pro své rozšíření a masovou popularitu, kterou v islámském prostředí získává, si tento fenomén jistě zaslouží, aby byl pozorně studován, neboť nám může mnohé prozradit jak o mnohotvárnosti islámu, tak o spiritualitě současných muslimských společností, pro něž dokáže být mocným stimulem a inspirací.

Tento článek vznikl v rámci projektu GA ČR Milenialismus v monoteistických náboženstvích: Jeho původ, současné podoby a společenská relevance (P401/11/2450).