Prix Janssen a sladká Francie

Mezi velikány

V červenci roku 1989 oslavil Perek sedmdesátiny. Svůj pracovní stůl měl tehdy v pražské části Astronomického ústavu Akademie věd v Budečské ulici, ve stejném domě, kam chodil před pětačtyřiceti lety za války na arabštinu. Za čtyři měsíce přišel 17. listopad. Už druhý zásadní v Perkově životě. Ten první zažil před padesáti roky, když mu bylo dvacet.

Jiní sedmdesátníci možná žehrali, že listopadová změna režimu pro ně přišla příliš pozdě. Perek ne. „Vždyť to pro mě znamenalo návrat do aktivního života! Po deseti letech, kdy mě z hlediska mezinárodní spolupráce udržovali tehdejší mocní v umělém spánku, mě ministerstvo zahraničních věcí opět vysílalo jako delegáta na zasedání Výboru OSN pro mírové využití kosmického prostoru a vědecko-technického podvýboru Spojených národů.“

Zájem o kosmické smetí za tu dobu ve světě vzrostl. V roce 1992 Perka pozvali, aby na tohle téma přednášel v Tokiu a Kagošimě. V témže roce pomohl zorganizovat sympozium v Paříži o nepříznivých ekologických důsledcích smetí pro astronomii. Stal se uznávaným expertem, jedním z autorů koncepce kosmické tříště. „Position Paper on Orbital Debris“, jehož byl spoluautorem, definoval orbitální tříšť jako umělé objekty v dráze kolem Země, které jsou a zůstanou nefunkční. A nejen objekty, tedy mrtvé družice, ale i jejich součásti či úlomky.

O rok později, 9. března 1993, přednesl Perek v Paříži přednášku o kosmickém smetí na slavnostní schůzi Francouzské astronomické společnosti. Slavnost se odehrála kvůli němu, na jeho počest: obdržel tam totiž prestižní Janssenovu cenu, nejvýznamnější ocenění, jakého se kdy českým astronomům dostalo.

Cena se jmenuje po významném francouzském astrofyzikovi 19. století Julesi Janssenovi, který působil jako šéf pařížské observatoře v Meudonu jednatřicet let. Byl rovněž zakladatelem a ředitelem hvězdárny na Mont Blancu a účastníkem řady expedic za zatměním Slunce. Nejdobrodružnější Janssenovu expedici ovšem znamenal jeho útěk z Paříže, obklíčené v roce 1871 Prusy. Odletěl z města horkovzdušným balonem, aby stihl pozorování zatmění Slunce v Alžírsku. Pro české prostředí je Janssen pozoruhodný také tím, že v roce 1905 zaměstnal v Meudonu mladého a pro astronomii velice zapáleného Milana Rastislava Štefánika a už o měsíc později ho poslal na Mont Blanc. A právě také Štefánik je jedním z nositelů Prix Janssen. K laureátům patří i Albert Einstein. Nebo britský hvězdář sir Arthur Stanley Eddington, který se svou proslulou expedicí na Princův ostrov u afrického pobřeží sledoval zatmění Slunce a fotografoval hvězdy nacházející se v té době poblíž slunečního disku, aby potvrdil platnost Einsteinovy teorie relativity. Což se odehrávalo necelé dva měsíce předtím, než se Perek narodil.

Mezi oceněnými Janssenovou cenou jsou i holandský astronom Jan Hendrik Oort, francouzský astronom Jean-Claude Pecker, arménský astrofyzik Viktor Ambarcumjan. Samí velikáni svého oboru, samí Perkovi přátelé.

Skautské dobrodružství

Bylo to pro něj ohromně příjemné, že cenu přebíral právě v Paříži. Má k tomu mimořádnému městu vřelý a dlouhodobý vztah. Vedle Brna a New Yorku patří k jeho nejmilovanějším. Perkovou pracovní řečí je sice už pětašedesát let angličtina, ale: „Z franštiny vždycky nějak něco posbírám, na běžný hovor to stačí. Když jsem byl malý, nutili mě, abych na ni chodil k madame Grangirard do Žitné ulice, později na náměstí Petra Osvoboditele, nynější I. P. Pavlova. Chodil jsem tam hrozně nerad. Madame byla taková starší dáma, ze všeho nejdřív mě poučila, že se musí platit předem. To byl největší dojem, který jsem z francouzštiny získal.“

Poprvé se dostal do Francie o prázdninách v roce 1936 jako sedmnáctiletý skaut. Se dvěma dalšími skautskými kamarády odjeli do Grenoblu. Profesor, který je tam měl mít na starosti, se jim ale nikterak nelíbil. Tak raději lezli po horách. Během pobytu si všimli inzerátu, že nějací francouzští atleti dělají zájezd do Barcelony. Stálo to vlakem sto šedesát franků. Jeden z trojice se daleké cesty lekl a rozhodl se, že zůstane hlídat v Grenoblu, kde tábořili na zahradě u nějaké hodné paní, která je tam nechala stanovat. Perek s druhým kamarádem neohroženě vyrazili do Barcelony. Dojeli do ní pozdě večer. Na nádraží jim radili, ať jdou za město a tam si postaví stan. Bylo to daleko a oni už byli celí uondaní, nejdřív tedy zašli najíst se do restaurace. V hospodě jim kdosi doporučil hotel, prý levný. Když k němu přišli, spatřili červenou lampu, byl to bordel. „Jako skauti jsme se toho dost štítili, tak jsme si alespoň položili na postele celty.“

Ráno je probudily rány. Střelba. Ve Španělsku právě začala občanská válka. Majitel toho pochybného hotýlku českým klukům řekl, ať si vezmou bílé kapesníky a mávají jimi. Nějaký policajt se nad nimi slitoval a nabídl jim, že je vezme k sobě domů na zahradu. Spíš než zahrada to ale byl kamenný dvorek obehnaný kamennou zdí. Dostali lehátka a ešus s vínem. Poslouchali, jak se jim střílí přes hlavy. Pak se střílení trochu uklidnilo, vyšli ven a narazili na muslimské skauty z Maroka. Ti jim pomohli zprostředkovat přenocování na barcelonském sportovním stadionu. Na stadionu se dozvěděli o lodi, která měla plout do Janova. Po městě jezdila spousta aut, na blatníku chlapi se zalícenou puškou. Jedno si stopli a kupodivu je dovezlo až do přístavu. Nějaký námořník tam Perkovi dokonce řekl, že v Československu se dostala k moci agrární vláda, že to jsou pravičáci. Ještě stihli vyfotografovat ty, kteří se chystali na frontu do Zaragozy. Na lodi do Janova se Perek s kamarádem dozvěděli, že nějací Němci to taky fotografovali a byli na místě zastřeleni. Do Janova se oběma skautíkům podařilo šťastně doplout. Protože u sebe ale neměli žádné italské peníze, přemítali tedy, co dál, až objevili kohosi z českého konzulátu, který jim zprostředkoval nocleh pro bezdomovce. Ráno se vydali pěšky do Francie, vzdálené sto osmdesát kilometrů. Představovali si, že pojedou autostopem, ale nikdo jim nezastavoval. Tak šli a šli. Ve skautských uniformách, s československými vlajkami na tornách. Celou cestu absolvovali pěšky, vždycky večer si propíchali puchýře na nohou a lehli si někde v příkopu.

V Grenoblu čekalo na Perka devět dopisů z domova, od rodičů, od prarodičů. Hlavně nejezdi, proboha, do Španělska, situace tam je špatná, psali mu.

O rok později jel do Francie znovu, zase se skauty. Tentokrát jich bylo osm. Opět cestovali oblíbeným autostopem. „Rozdělili jsme se na čtyři skupinky po dvou, tak, aby v každé dvojici jeden uměl alespoň něco vrznout francouzsky. Vždycky jsme si stanovili město a dávali si srazy každé dvě hodiny u hlavní pošty.“

Do Paříže dorazili hladce a hned se vydali na právě probíhající Světovou výstavu do československého pavilonu. Byly tam vystavené vamberecké krajky, tak se pod nimi pěkně vyspali ve svých celtách. Pak projeli celou Francii. Když se Perek v roce 1948 dostal na jaře na šest neděl do Paříže, přece jen už se v ní trochu vyznal. Bydlel u Denfert-Rochereau v Astrofyzikálním ústavu. Byl nadšený z pestrého života na bulvárech, z kvetoucích kaštanů. Dvakrát týdně chodil do divadla. Tehdy na jaře roku osmačtyřicátého tam viděl také Le Mains sales, Špinavé ruce od Jeana-Paula Sartra. Existenciální drama, v němž mladý salonní komunista na pokyn tajné frakce zavraždí generálního tajemníka komunistické strany v jedné východoevropské zemi.

Po takřka čtyřiceti letech, v roce 1987, se Perek konečně dostal do Paříže také se svou ženou Vlastou. „Měl jsem tam přednášky na College de France. Krásně jsme si to město užili, všechno, co mám rád, jsem jí ukázal. Chodili jsme také po Les Grands Magasins, po obchodních domech, Vlasta byla nadšená.“

Paříž se mu líbí pořád, dodnes. Jezdí tam stále rád. Zrovna nedávno si koupil baret v Galerii Lafayette, protože ten předchozí, taky pařížský, někde ztratil, nejspíš ho zapomněl v hotelu. V Paříži se snadno ztrácí, je tam moc dojmů.

Ukázka z knihy Libuše Koubské: Hvězdář diplomat (Životní příběh doyena české astronomie Luboše Perka), edice Paměť, Academia, Praha 2011