„Nakupujme v Tescu!“

Obchodní řetězec Tesco mezi odbornou a zainteresovanou veřejností nechvalně proslul svým negativním, ba přímo barbarským vztahem k české architektuře druhé poloviny 20. století, kterou v podobě několika vynikajících obchodních domů zahrnul do svého nadnárodního impéria. Není to tak dlouho, kdy tato společnost oznámila svůj záměr zbourat jednu z ikon české architektury raných sedmdesátých let, pražský obchodní dům 02, který byl nepřízní osudu ještě před otevřením přejmenován na Máj (1971–1975). Likvidaci této vynikající stavby, díla architektů Miroslava Masáka, Johna Eislera a Martina Rajniše z libereckého SIAL, naštěstí zabránily sympatie a podpora široké veřejnosti a především brilantní reakce historika architektury Rostislava Šváchy, jehož návrh, aby byla tato budova prohlášena kulturní památkou, byl korunován úspěchem.

Tragickému konci bohužel neunikl liberecký obchodní dům Ještěd, rovněž dílo architektů ze SIAL (Karla Hubáčka, Miroslava Masáka a dalších, 1968–1979), který loni i přes protesty znalců moderní architektury srovnala firma Tesco se zemí. Není třeba dodávat, že tak česká poválečná architektura přišla o další mimořádné dílo, které navíc navrhl architekt, jemuž mezinárodní úspěch přinesla televizní věž s hotelem na vrcholu hory Ještěd. Co však odborné veřejnosti i lidem, kteří mají moderní architekturu rádi, zřejmě uniklo, byla dostavba pardubického obchodního domu Prior, kterou Tesco tuto vynikající stavbu z první poloviny sedmdesátých let připravilo o prostorové kvality samostatně stojící budovy.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl érou horečné výstavby velkých obchodních domů, pro niž se později vžilo pejorativně zabarvené označení „priorizace“. Tento fenomén nepředstavoval jen časově opožděnou analogickou tendenci západní „společnosti hojnosti“, nýbrž značně odkrýval i jistou schizofrenii „socialistických zemí“ (Oldřich Ševčík). Jejich představitelé na jedné straně odsuzovali západní společnost konzumu, na straně druhé ovšem museli čelit nedostatkům spojeným s dlouhodobě zanedbanou obchodní sítí, jejíž modernizací hodlali eliminovat stále více se rozevírající propast mezi tzv. kapitalistickými státy a zeměmi socialistického tábora. Vzhledem k tomu, že u nás neexistovala infrastruktura podobná té západní, budovaly se státní i družstevní obchodní domy vesměs v historických centrech měst. Přes řadu negativních dopadů (jako je demolice historické zástavby) měla jejich výstavba i pozitivní aspekty. Do vylidněných center se vrátil život a některá z nich byla obohacena o díla mimořádných architektonických kvalit, k nimž patří – vedle Kotvy (architektů Věry a Vladimíra Machoninových, 1969–1975) a již zmíněné pražské „nuladvojky“ – i někdejší pardubický Prior. V roce 1971 jej navrhla zkušená projektantka obchodních domů Růžena Žertová. Budovu, na níž spolupracovala další vynikající architektka Alena Šrámková (ujala se výtvarného řešení pláště budovy), pojala jako obrovskou kompaktní hmotu s obnaženými konstrukčními prvky, z nichž je patrná inspirace jak anglickým brutalismem, tak architekturou nastupujícího postmodernismu. Nesmírně invenční a na svou dobu odvážně barevnou stavbu proto Oldřich Ševčík ve své knize o české architektuře šedesátých let označil za dílo, jež redukuje estetiku na minimum: na demonstrativní efekt maximální čitelnosti konstrukce, na efekt účinku materiálu.