Nejvlivnější empirista posledních let

Kniha jednoho z nejvýznačnějších představitelů filozofie přírodních věd byla napsána na základě Locke Lectures, jež van Fraassen přednesl roku 2001 na Oxfordské univerzitě. Dokončena byla během dalších pobytů autora v Palo Altu (na Stanfordově univerzitě), v Oxfordu, v Paříži a v Twente.

Protože u nás není Bas van Fraassen příliš znám, shrnu aspoň některé základní údaje z jeho profesní kariéry. Působil na několika prestižních amerických univerzitách, zejména na Princetonu, nyní pracuje na Sanfranciské statní univerzitě. Ve své slavné publikaci (přeložené již do několika jazyků) The Scientific Image (OUP 1980) razil jako termín pro svou vlastní filozofii přírodních věd tzv. „konstruktivní empiricismus“. Mezi jeho další stěžejní díla patří Laws and Symmetry (OUP 1989), Quantum Mechanics: An Empiricist View (OUP 1991) a The Empirical Stance (Yale University Press 2002). Posledně jmenovaná kniha představuje přepis van Fraassenových přednášek v rámci cyklu The Terry Lectures (před van Fraassenem byli mezi pozvanými přednášejícími např. John Dewey či Paul Tillich), zaměřeného na reflexi náboženství ve světle vědy a filozofie. Recenze této knihy, publikovaná v prestižním časopise Science (298, s. 971), nazývá van Fraassena „nejvlivnějším empiristou posledních desítek let“ a staví jeho filozofický názor do protikladu k tzv. „vědeckému realismu“. Přitom debata mezi realisty a jejich odpůrci, mezi něž podle současného prominentního realisty Stathise Psillose (Scientific Realism: How Science Tracks Truth, Routledge 1999) patří machiánští instrumentalisté, carnapiánští neutralisté, konstruktivističtí empiricisté a příznivci tzv. NOA (Natural Ontological Attitude), je jednoznačně nejžhavější diskusí ve filozofii přírodních věd za posledních třicet let.

Mým úkolem nemůže být na tomto místě celou problematiku ani v základu shrnout (o to se pokusím v jiném textu), nyní pouze velmi stručně ukáži, k jakému postoji v celém sporu dospěl van Fraassen ve své poslední knize. Jádrem sporu je otázka, nakolik vědecké teorie vystihují realitu (realisté říkají: vystihují, proto jsou tak úspěšné; jejich odpůrci říkají: nevystihují, není to v jejich možnostech). Van Fraassen si tuto otázku zevrubně klade jako otázku vztahu mezi tím, co ve vědeckých teoriích má něco reprezentovat, a tím, co má být tímto reprezentujícím reprezentováno. To reprezentující je, podle van Fraassena, vždy artefakt, který nám slouží k nějakému účelu v tom či onom kontextu. Reprezentovat něco neznamená kopírovat to (s. 87): „Dokonce i v případě, že podobnost je pro nás zásadní, musíme dbát na podobnost pouze v tom ohledu, aby to sloužilo účelu reprezentace.“

V další části knihy se pak dostáváme k teorii měření. Van Fraassen se podrobně zabývá tímto tématem z pohledu kvantové mechaniky, končí však odkazem ke společnému vývoji měření a teorií jako k reálnému historickému procesu. Zde vidím důležitý zlom, protože konečně je v celé debatě mezi realisty a jejich odpůrci, zatím vedené nad vědou jako nad systémem teorií, pootevřeno okénko chápání vědy jako produktu dějin lidstva. Není možné pochopit naši schopnost orientovat se ve světě, a tedy spojovat naše reprezentující artefakty s tím, co mají reprezentovat, jinak než ze stálého zacházení s naším okolím. Podle teorie tzv. „ekologické racionality“ (The Oxford Handbook of Evolutionary Psychology, OUP 2007) je dokonce třeba chápat naši mysl jako týž produkt evoluce, jako jsou křídla nebo ploutve, tedy jako nástroj přežití, který „vystihuje“ vnější svět v tomto instrumentálním smyslu, nikoli ve smyslu nazření pojmové pravdy. Proto je experimentální věda ve srovnání se spekulativními vědami tak úspěšná („mění svět“), protože prostě využívá mysl k tomu, k čemu byla v evoluci vyvinuta. Ale van Fraassen tak daleko v žádném případě nejde. Zpět tedy k jeho knize.

Jeho myšlení se stáčí k problémům empiricismu. Přes diskusi názorů Bertranda Russella, Rudolfa Carnapa a Hilaryho Putnama (tzv. Putnamův paradox) se dostává k tomu, že vědecké teorie samy o sobě vůbec nic neříkají, pokud nejsme schopni je situovat do světa, ve kterém je používáme. Zacházíme-li s teoriemi pouze na úrovni logiky, dostáváme se do neřešitelných potíží, protože není vůbec jasné, čemu mají v okolním světě odpovídat. Van Fraassen zdůrazňuje, že pro testování teorií musíme mít už předem přístup k tomu, s čím je srovnáváme. Není to však žádná korespondence mezi našimi teoriemi a nějakou metafyzickou realitou, k níž přece přístup nemáme. Přístup k mapě, k jejímu použití získáme tak, že víme, kde se právě nacházíme. O nic víc nejde.

Na druhou stranu podle kritéria, nazývaného van Fraassenem „jevy pocházejí z reality“, se zdá, že cílem přírodních věd je vysvětlit proměnlivost jevů (např. modré nebe) odkazem na to, jak se dějí „ve skutečnosti“ (v zásadě se tím myslí mechanismus, např. Rayleighův rozptyl a mechanismus vidění). Toto kritérium je však historicky překonané a podle van Fraassena není slučitelné s kvantovou fyzikou. Zde by podle mého názoru měla být položena otázka, proč právě mechanismus považujeme v přírodní vědě za tu poslední odpověď na naše otázky. Není to přece proto, že by mechanismus byl tou poslední skutečností (jak by svět viděl Bůh, kdyby existoval), nýbrž proto, že znalost mechanismu nám umožňuje intervenovat do procesů a také umožňuje naše teorie efektivně testovat (experiment není nic jiného než intervence vs. očekávaný výsledek, který buď nastane, nebo nenastane).

V závěru knihy van Fraassen věnuje pozornost problému mysli a otázce redukce mysli na matérii. Snaží se na základě diskuse kvantové mechaniky nahradit redukcionismus pojmem „supervenience“, běžným v analytické filozofii. I zde však postrádám zásadní otázku: Je matérie něco víc než náš pojem? Věda totiž nemůže svým poznáním redukovat svět, se kterým zacházíme a jímž jsme, na nic jiného než na naše vlastní pojmy. Proto není užitečná pro pochopení reality jako takové, ale pouze pro zacházení s naším okolím, neboť k témuž účelu vznikla v průběhu evoluce i naše mysl.

Van Fraassenova kniha proto krouží kolem nových témat, patřících dnes do evoluční psychologie, která ovšem můžeme najít už u starších, po desítky let pozapomenutých myslitelů, např. u Ernsta Macha. Pro novou filozofii přírodních věd je třeba se zbavit neodůvodněného předpokladu, že přírodním vědám lze porozumět čistě logickými úvahami jako souborům teorií mimo prostor a čas, což je hlavní předpoklad celé vleklé a bezvýchodné debaty mezi realisty a jejich odpůrci. Když přírodní vědy pochopíme jako produkt dějin, pohltí nás jistě feyerabendovský relativismus, pochopíme-li je však jako produkt evoluce v duchu „ekologické racionality“, můžeme vysvětlit jejich bezprecedentní úspěch.