Vidět, vědět a bavit

Celý mediální svět chce (a zdá se, že i musí) bavit. Dělat něco, natož poznávat, učit se – a bez zábavy? To se už přežilo. Pravda, všeho s mírou, od zpravodajství budeme spíše očekávat seriózní výběr z toku informací než bezuzdné pobavení. Ale proč by poznávání nemohlo být zábavné? Hned v prvním úvodníku AFOhledu ¹⁾ doplnil šéfredaktor Matěj Dostálek festivalový slogan „vidět a vědět“ slovem „bavit“. Již klasik měl představu, že škola má být hrou. Festival běžel na několika místech současně, následují proto jen festivalové střípky.

Nejsem House

Velké pozornosti se těšil večer s Andrewem Holtzem, ²⁾ autorem bestselleru Dr. House – Pravda a mýty o netradičních lékařských metodách v populárním seriálu. Byť jsem se poprvé setkal se seriálovým doktorem Housem, bavil jsem se skvěle a leccos se dověděl. Andrew Holz nabídl shrnutí v závěru eseje Medicína v televizi – Lekce ze seriálového vyprávění pro Oncology Times, který AFOhled 1 převzal: Poukázáním na skutečnost, že populární zábava může poskytnout užitečná ponaučení o názorech pacientů i zákonodárců, nechci prohlašovat, že všechny pořady zacházejí správně s medicínskými aspekty svých narativů. Velká spousta programů je skutečně otřesná. I přesto se některým daří držet působivý příběh v rovnováze s věrností lékařských faktů.

Populárněvědecký film

Co je to vlastně za útvar a co má společného s filmem dokumentárním, vrtalo hlavou nejen české porotě, ale neslo se také několika programovými celky. AFOhled 1 populárněvědecký film glosoval hned na druhé stránce: Toto spojení se v kinematografii objevuje od dvacátých let minulého století, kdy se realizoval převážně v podobě krátkých scének ze života fauny a flóry. Za dobové trháky platily Pilné včelky nebo Anatomie perloočky. Před hospodářskou krizí měl vědecko-populární film ambici stát se pohyblivým ekvivalentem literární eseje, po krizi lidstvo zhrublo a pragmatizovalo se, pročež se i daný žánr upnul na audiovizuální vysvětlování nových vědeckých objevů. Podle některých zdrojů se jedná o typický příklad oxymóronu, protože není možné, aby jeden objekt naplňoval zároveň parametry vědeckosti i popularity.

Americká teoretička a historička filmu Betsy McLane, která byla hostkou ³⁾ letošního AFO, se zabývá dokumentárním filmem a mediálními studiemi. V rozhovoru pro AFOhled 4 říká, že mezi dokumentárním a vědeckopopulárním filmem nerozlišuje. Dokumentární film vnímá jako non-fikční, tedy bez herců a konstruovaných situací. Zmínila však pohled některých teoretiků, podle nichž se dokumentární filmy věnují společenským tématům, ostatní snímky (vzdělávací, naučné, instruktážní) řadí mezi populárněvědecké. Rozdíl vidí především mezi žurnalistikou a dokumentaristikou. Žurnalista musí být objektivní a předkládat fakta se všemi hledisky a rozpory. Dokumentarista má právo být subjektivní a tendenční.

Festivalová pocta byla věnována Bohumilu Vošahlíkovi. Bylo to komentované pásmo jeho filmů z padesátých a šedesátých let. ⁴⁾ Vošahlík dobře věděl, že populárněvědecký dokumentární film, jemuž se tehdy věnoval, musí bavit: Divák se přeci nejde do kina učit. Jde se tam bavit. S tím musíme počítat. Když mu v té zábavě dáme i poučení, samozřejmě neodmítne. A v takové zábavě dávat divákovi obraz života, obraz skutečnosti, umožnit mu, aby poznal zas něco nového z té veliké složitosti jevů… to je krásné poslání… ukazovat mu… víc a zajímavěji, než sám může vidět na vlastní oči; proto je v naší práci tak důležitá složka fantazie. ⁵⁾

Do této části festivalového programu vlastně patřil i okruh filmů o vesmíru a s ním spojených fyzikálních teoriích. Úvodním snímkem byl Elegant Universe (Elegantní vesmír), jímž provázel Brian R. Greene, autor stejnojmenné knihy, která u nás vyšla v skvělém překladu Luboše Motla (Vesmír 80, 405, 2001/7). Instituce, které tento film podpořily, se různě vymezují k popularizaci vědy. Uvádějí, že se věnují vzdělávání (Park Foundation), podporují vědu a bezpečnost (U. S. Department of Energy) a pomáhají veřejnosti pochopit vědu a technologii (Alfred P. Sloan Foundation). ⁶⁾

Pokusy na lidech, lidé v extrémních situacích

Přístupů a okruhů je mnoho, od Zimbardova (ne)chvalně známého stanfordského experimentu s dobrovolníky rozdělenými na vězně a věznitele přes Milgramovo pátrání pomocí simulovaných elektrošoků, nakolik je jedinec ochoten podrobit se autoritě, či americký skandál ve věznici Abú Ghrajbu až třeba po „stopy v duších“ izraelských vojákyň. ⁷⁾ Tato témata mají jedno společné – velmi přitahují. Rovněž na letošním AFO měly asi největší návštěvnost a konkurovaly jim snad jen fyzikální vesmírné teorie (!) a Jeff Lieberman hrátkami se zpomalenými záběry. ⁸⁾ Trochu jsem doufal, že mi někdo z přítomných psychologů a sociologů alespoň naznačí, co lidi k těmto záležitostem táhne. Dostalo se mi jen odpovědi: „Inu, je to tak.“ Jakoby se zdálo, že lidskou přirozenost umíme jakžtakž mapovat, s vysvětlením je to horší.

A jsme u vztahu vědy a etiky. Dejme slovo psycholožce Ingrid Strobachové:

Problémy, které se neustále řeší kolem experimentu, jeho založení a jeho možností, jsou krásnou ukázkou toho, jak věda a etika obtížně hledají společné otázky.

Věda, která stále ještě nebyla schopna zcela připustit jiné způsoby poznání než vědecké, se jen nerada smiřuje s tím, že by se nějaké nevědecké myšlení podílelo na „vysvětlování“.

Vysvětlovat znamená v tomto chápání i uchopit, použít, využít – a tady nemohu přece připouštět kompromisy. Jestliže si – já věda – dělám nárok na to, že zodpovím jednoznačně otázky, nemohu připouštět další zpochybňování.

I když moderní věda již od determinismu musela ustoupit a je si, alespoň ve svých špičkových výkonech, vědoma, že jednoznačné odpovědi nemá a nemůže mít, podržuje si jakousi snahu o určování, co je a co není třeba obětovat při výzkumu, jakou cenu platit atp.

Proniknout dál a pochopit, že nejistota výsledku neznamená zrušení a znehodnocení vědy, se již daří a dál nepochybně dařit bude. Je třeba přidat k tomu nutně patřící zpochybnění dosavadního přístupu k experimentu.

Zůstává jen pokračující redukcionismus vědy – tady ale patrně nebudeme čekat změnu. Na druhé straně věda, která si ponechá určitou redukci, protože neumí jinak (ovšem již bez deterministického nároku, tedy na jednoznačnou cestu a odpověď), je jiná věda a je třeba znovu položit otázku po možnosti vnitřního zakotvení etiky ve vědě. ⁹⁾

AFO, jak dál?

Festivalové dění přináší mnoho podnětů k zamyšlení, nabízí různá srovnání a propojení vědy, umění, přístupů, názorů – a hlavně radosti z poznání. Rok od roku se setkává s rostoucím zájmem. Jeho organizátoři stále překvapují. Co to bude příští rok?

Více na www.afo.cz