Věda v extrémních podmínkách

Robert Tamchyna: Všichni pracujete v „přírodních laboratořích“ daleko od domova. Je váš výzkum splněním vašeho dětského snu, nebo jste se k té práci dostali náhodou?

Kamil Láska (Antarktida): Příležitost k výzkumu Antarktidy se mi na skytla, když jsem na brněnské uni verzitě končil studium oboru geo grafiekartografie. Dá se říci, že jsem se ocitl ve správný čas na správném místě. Ve výzkumu pokračuji už osmou sezonu. V osmdesátých letech jsme začali bádat na Špicberkách, pak jsme pracovali na polské antarktické stanici, kde jsme si osvojili určité dovednosti, a teprve na přelomu tisíciletí jsme začali budovat českou stanici na ostrově Jamese Rosse.

Jaromír Krejčí (Egypt): Od dětství jsem se zajímal o archeologii, zaměření na egyptologii bylo do jisté míry dílem náhody. Šel jsem tam ale už s úmyslem, že bych jednou rád pracoval v Egyptě.

Milan Janda (Nová Guinea): Splnil se mi dávný sen pracovat v nějakém bohatém tropickém lese, a to díky tomu, že jsem se v Českých Budějovicích nachomýtl k novoguinejskému výzkumu Vojtěcha Novotného. Tato příležitost se mi stala osudnou. Už nějakých osm let pracuji vždycky půl roku tam a půl roku tady, což považuji za optimální.

R. T.: Která kritéria musela vaše stanice splňovat?

K. L.: Stanice musela být pro nás dostupná, přestože nemáme loď ani vrtulník (nejlepší se zdála být cesta přes Jižní Ameriku, s využitím logistiky Argentiny a Chile). A hlavně musela být poblíž nově odledněného území, na němž bychom mohli pracovat desítky let. (Už na Špicberkách vznikl zárodek týmu biologů a klimatologů specia lizujících se na výzkum terestrických ekosystémů.)

M. J.: Především jsme museli založit novou základnu (o tu předchozí naše skupina přišla). Využili jsme asi sto let starou budovu luteránské misie, dům na kůlech, s plechovou střechou a s nádržemi na zadržení dešťové vody. Kůly musely být odděleny plechovou bariérou, aby dům nesežrali termiti. Tohle kritérium bylo asi nejdůležitější.

J. K.: Náš domek v Egyptě jsme museli zbourat, dnes žádnou základnu přímo na lokalitě nemáme. Podobné problémy tam má většina expedic. Podle Egypťanů domky rušily panoráma archeologických objektů, někde navíc hrozil sesuv půdy. Dalším důvodem byla bezpečnostní hlediska. Panují tam v posledních letech přísné předpisy. Když prof. František Lexa zakládal roku 1958 na Filozofické fakultě UK egyptologii, bylo všechno jednodušší. Tenkrát ještě bylo dovoleno odvážet část nálezů do Prahy (kolekce je uložena v Náprstkově muzeu).

R. T.: Vrací se vám váš výzkum ve výsledcích?

M. J.: Ano. Například jsme snížili odhad novoguinejských hmyzích druhů z třiceti milionů na pět milionů (podařilo se nám vyvrátit mylnou hypotézu). Práce našeho týmu je efektivní, o spolupráci s námi se zajímají kolegové z Velké Británie a USA. Projekt je vždycky zčásti placen z amerických či jiných peněz. Naše prostředky by nám nestačily.

J. K.: Například kolega Bárta prokázal, že v době, kdy se stavěly v jižní části naší konfese velké stavby, nebylo prostředí v tamní krajině moc odlišné od toho, co je tam dneska. Tento výsledek má obecnější platnost.

K. L.: Máme zatím první objevy unikátních řas či minerálů. Postupně zjišťujeme projevy změn klimatu pod vlivem globálního oteplování, změny rozmanitosti druhů apod.

R. T.: Působení stanic nelze odtrhnout od okolního života. Jaká je vaše spolupráce s domorodci? Zažili jste i spory mezi nimi?

K. L.: Z „místních obyvatel“ potkáváme nanejvýš tučňáky, které nelze angažovat ani na nejjednodušší práce… Nejblíže k nám je argentinská skupina, dá se tam zaletět, pokud je k dispozici helikoptéra.

J. K.: Bez spolupráce s místními bychom nesměli pracovat. Kromě inspektora památkové správy tam s námi bývá místní policista, který chrání Egypt před námi a zároveň chrání nás. Dělníci jsou všichni místní. Rád bych si vypracoval nějakou situaci sám, ale to nejde. Vyznělo by to, jako že práci místních považuji za nedokonalou.

M. J.: Spolupráce s domorodci je podstatou našeho projektu. Nová Guinea má tribální uspořádání a půda je tam tradičně vlastněna, pokud tam chcete pracovat, musíte žít ve shodě se všemi, navzdory jejich obrovské jazykové i kulturní diverzitě. Spory mezi kmeny samozřejmě existují. Není neobvyklé, jestliže jeden kmen vyhlásí nové chráněné území jenom proto, aby mu tam nikdo jiný nechodil. Odhlédneme-li od komárů nakažených malárií, neliší se novoguinejská krajina zas tak strašně od jižních Čech. Mnohem nápadnější je rozdíl mezi lidmi. Nicméně po delší době si uvědomíte, že vlastně ani lidé nejsou od nás tak dalece odlišní…

Vybrala a upravila Pavla Loucká