Skanzen moderní architektury

Nejen britská architektka Alison Smith son měla v nuzných letech poválečné obnovy zájem o inovativní tvorbu dvojice Ray a Charlese Eamsových, která se k ní dostávala jako intelektuální strava prostřednictvím časopisů přiložených do potravinových balíčků od příbuzné z USA. Obchodní licenci na výrobu nábytku manželů Eamsových pro evropské trhy získala v padesátých letech švýcarská nábytkářská firma Vitra. Tím vytvořila téměř nadčasový fundament své designérské produkce.

Marketingovým předělem se pro Vitru stal rok 1981, rok nula, kdy požár smazal původní výrobní objekty ve Weil am Rhein. Tabula rasa spáleniště se stala zadáním pro anglického architekta Nicolase Grimshawa, který je autorem prvních továrních hal, ale také nového generelu celého závodu. Jeho architektonický výraz ve stylu hi-tech věrohodně rezonuje s technickou kvalitou zde vyráběných nábytkových kusů. Přesto se Grimshawův rukopis nespojil se značkou Vitra natrvalo, nýbrž byl pouze prvním v řadě oslovených tvůrců, jejichž objekty signované zvučným jménem začaly být ve Weilu dosazovány do architektonické sbírky podle stejného principu jako židle do paralelně budované kolekce nábytku. Zárukou má být kvalita, ovšem vydatně podložená mezinárodním renomé autorů. Skutečná užitná hodnota některých objektů se zdá být sekundární. Architektonický obraz se stává integrální součástí korporativní identity značky Vitra.

V roce 1984 byla do volného prostranství před samotnou továrnou instalována monumentální plastika „Balancing Tools“ od Claese Oldenburga a Coosje van Bruggena a radikálněji expandovala firma do kulturní sféry o pět let později otevřením Vitra Design Museum, jehož základnou se stala původní soukromá sbírka Rolfa Fehlbauma. Autorem architektonického návrhu muzea bujných tvarů, výrobní haly a posléze až protichůdně formálně umírněné vstupní vrátnice je architekt a produktový designér Frank O. Gehry. Protilehlé výrobní budovy jsou dílem Álvara Sizy, zatímco Tadaa Anda přesvědčila k participaci na areálu Vitry zvolená parcela třešňového háje, kam vsadil až meditativně laděné konferenční centrum. Zaha Hadid navrhla expresivní podobu hasičské zbrojnice, která nepřestává poskytovat silný estetický zážitek prostorovým uspořádáním i dynamickým vedením linií, ale samotní požárníci ji po pár měsících užívání raději opustili kvůli neadekvátnímu řešení, které se neslučuje se specifickými podmínkami jejich provozu.

Nedostačující kapacity komplexu právě rozšiřuje další hala od japonského ateliéru SANAA a vstupní objekt od Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona, ale architektonická reprezentace firmy nyní navléká další významovou vrstvu. Nově mimo koncepci, leč do prostoru výrobního areálu přibyly jako sbírkové artefakty dvě budovy bez původního kontextu s místem. Čerpací stanice pro Mobil Oil od Jeana Prouvého, patrně z roku 1951, a kupolovitá konstrukce pavilonu od Richarda Buckminstera Fullera. Drobné objekty od obou technologických vizionářů 20. století zatím zejí prázdnotou. Jejich role je ale už nyní patrná, když podmanivě dotváří kulturní rámec prodeje pro kultivovanou klientelu Vitry. Povědomí o značce je umně servírováno v luxusním architektonickém balení. Návštěvníci tak mohou vstupovat do výrobního areálu v doprovodu vyškoleného průvodce jako do skanzenu moderní architektury, kde jsou některé objekty stále zasvěceny původnímu účelu, zatímco zbývající jsou vyprázdněnými implantáty, které zde jako chráněné sbírkové exponáty vzdorují zkáze času.