Prožitek architektury

V Bregenz, téměř na samém břehu Bodamského jezera byl v roce 1997 dokončen Kunsthaus podle projektu švýcarského architekta Petera Zumthora. O deset let později posloužil Dům umění jako ideální schrána pro retrospektivní výstavu svého autora. Skleněný hranol s důmyslným systémem obvodového pláště poskytuje ideální prostředí pro konání rozmanitých projektů, a v noci navíc sám výrazně funguje v siluetě města jako monumentální světelná plastika s tajemným ústrojím vnitřních orgánů. Peter Zumthor zde na čtyřech podlažích představil soubor svých projektů a realizací za posledních dvacet let (1986–2007).

Zumthorovy domy jsou prostoupeny senzuálním přístupem ke světlu, prostoru a materiálům. Smyslový zážitek zprostředkují proslulé lázně v alpském Valsu, zatímco sakrální objekty ulpívají v tichu meditace. Obdobně citlivé pojetí se uplatnilo také v inscenaci samotné výstavy.

Ve vstupním podlaží je do volného prostoru osazeno šest rozměrných architektonických modelů, které přibližují realizované i nerealizované projekty. Ovšem nejpodmanivější artefakt expozice, který návštěvníka doslova vtahuje do jednotlivých staveb, se formálně rozpíná na pomezí prostorové instalace a filmové projekce. Autory dokumentů, které prezentují dvanáct Zumthorových objektů, je vídeňské umělecké duo Nicole Six a Paul Petritsch. Na dvou ztemnělých podlažích jsou důmyslně natažena plátna do prostoru tak, že simulují skutečné vzdálenosti a úhly reálných budov a nasnímaný materiál pak věrně reprodukuje atmosféru a život, který se v nich odehrává. Návštěvníci dlouho setrvávají u téměř nehybných záběrů, kde se až zenově jen čas od času pohne lístek ve větru, zatímco jinde vstupují téměř fyzicky nejen do nitra budov, ale voyeuristicky pronikají přímo do soukromých světů obyvatel domů. Bezprostřední kontakt s prezentovanou architekturou tak snadno poskytuje intenzivní prožitek.

V nejvyšším poschodí se v mléčném světle rozplývá instalace, která simuluje charakter architektonického ateliéru – na dlouhých stolech jsou rozprostřeny plány, skici a modely, které přibližují Zumthorův rukopis v chronologickém sledu, ale zároveň poodhalují i dílčí proměnu tvorby posledních let. Po problematickém ukončení příprav berlínského projektu Topografie teroru se Zumthorův projev posouvá k impozantnějšímu výrazu, možná méně zakotvenému ve svém prostředí. Může to být dáno i geografickým vykročením za hranice rodného Švýcarska, kde se doposud uplatňoval v hluboké symbióze s prostoupením atmosféry místa.

Zumthor, který je proslulý svou důsledností a pečlivým dohledem na veškeré autorské výstupy, se zhostil ve spolupráci s Thomasem Durischem i kurátorské přípravy expozice „pod vlastní střechou“, a proto lze výstavu vnímat jako výsostně ucelenou výpověď jejího autora.