Oko za oko, vejce za vejce…

Když pozorujeme střízlíka „obětavě“ krmícího obrovské kukaččí mládě, nenapadne nás, že hnízdní parazitizmus je ve skutečnosti neúprosnou bitvou, v níž obě bojující strany vyvíjejí důmyslné techniky na úkor soupeře. Hostitelské druhy se naučí parazitova vejce lépe rozpoznávat, a potom je buď ze svého hnízda vyhodí, nebo opustí celou snůšku a založí hnízdo nové. Parazit se zase snaží přizpůsobit vzhled svých vajec snůškám hostitelů a hledá nové, ještě nezkušené oběti (Vesmír 79, 283, 2000/5). Jak si ale vysvětlíme nesmyslné počínání lesňáčka zlatého (Protonotaria citrea), do jehož hnízd klade vlhovec hnědohlavý (Molothrus ater) svá tak výrazně odlišná vejce, že se jejich vzhled vzpírá platnosti známého přísloví? Lesňáček totiž vlhovčí vejce ze svých hnízd nevyhazuje a vychovává cizí mláďata spolu s vlastními. Ta sice lesňáčkovo potomstvo nezahubí (jako to dělají kukaččí mláďata), ale svou nenasytností jim ukrajují pořádný díl potravy přinášené rodiči, takže se v parazitovaných hnízdech dožije dospělosti podstatně méně lesňáčků než v hnízdech, kam se vlhovec nedostal. Proč tedy nechává lesňáček ona do očí bijící vlhovčí vejce na pokoji? Zřejmě ze strachu z odplaty. Staří vlhovci se sice o svá vejce v hnízdech lesňáčků nestarají, ale bedlivě sledují, jestli tak činí jejich pěstouni. A pokud ne, tak běda jim! Snůšky lesňáčků, kterým výzkumníci odebrali vlhovčí vejce z hnízda, byly posléze vypleněny, což pravděpodobně měly na svědomí právě vlhovci. Různými experimenty pak bylo prokázáno, že je pro lesňáčky mnohem výhodnější krmit kromě vlastních hladových krků i mláďata vlhovce než riskovat ztrátu celé snůšky způsobenou rozlíceným vlhovčím rodičem. Zákon „krevní msty“ tedy zřejmě platí i u ptáků… (Proceedings of the National Academy of Sciences USA 104, 4479–4483, 2007)