Informacemi proti oteplování klimatu?

Říká se, že žijeme ve znalostní či informační společnosti, mluví se o znalostní ekonomice. Základní výzkum již vyprodukoval nesmírné množství poznatků; zatím ale nevíme jak tu záplavu zpracovat, jak vybrat to podstatné, co by nám pomohlo najít cestu ke skutečné kvalitě života, k udržitelnosti. Tak se stává, že neschopnost vytěžit to podstatné vede k rozhodnutím, jejichž důsledky mohou dokonce prohloubit problém, který se snažíme řešit.

Příkladem k zamyšlení je rozhodnutí podpořit využívání bionafty z řepky. Na první pohled bohulibý čin, který jistě povede k omezení spotřeby fosilního paliva, má omezit i uvolňování CO₂ do ovzduší. S tím však kontrastují informace, které ukazují, jak problematické toto rozhodnutí je ve vztahu k hlavnímu cíli: zabránit globálnímu oteplování klimatu.

Upozorňoval jsem na významnou schopnost rostlin chladit klima (Vesmír 86, 121, 2007/2). Na zemský povrch dopadá asi 6 kWh/m², na území České republiky dopadne za rok průměrně 9,4 × 10¹⁰ MWh sluneční energie. I v našich zeměpisných šířkách by se rostliny ve vegetačním období přehřívaly a hynuly, kdyby nedokázaly aktivně ochlazovat svá těla transpirací, odběrem tepla na skupenskou přeměnu vody v páru. Na strom o průměru koruny 10 m dopadne za den až 459 kWh sluneční energie; strom spotřebuje pro transpiraci celých 400 litrů vody za den a do páry váže 280 kWh energie. Teplo se v noci opět uvolňuje, ohřívá prostředí, a tak se stabilizuje místní klima. Již r. 1999 byl formulován a několikrát publikován nový koncept pohledu na krajinu, nazvaný retenčně evapotranspirační jednotka (retention evapotranspiration unit – RETU). Jde o nový přístup ke krajině, který vyjadřuje prioritní zájem obnovit chladicí funkci vegetace všude tam, kde to je možné, a to na základě soustavného řešení každé čtvereční jednotky krajiny. Základním požadavkem je zajištění dostatku vláhy v půdě a transpirujícího rostlinstva na jejím povrchu. Profesor M. Kutílek popisuje koloběh CO₂ mezi půdou a atmosférou a říká: „Odhaduje se, že půdním dýcháním se dostává do atmosféry desetkrát větší množství CO₂ než spalováním fosilních paliv. V rovnovážném systému se CO₂ uvolněný půdním dýcháním spotřebuje na produkci bio masy“ (Vesmír 80, 153, 2001/3). Vyvrcholením negativních aktivit člověka-zemědělce bylo odlesňování a odvodňování krajiny, spojené s omezením přirozených suchozemských, mokřadních i vodních ekosystémů. Odvodňování, orba a následné prokysličení půdy vedou k rozkladu organické hmoty a k uvolnění oxidu uhličitého do atmosféry (podle Kutílka se jen za posledních padesát let v půdách mírného pásu v důsledku kultivace snížil obsah uhlíku v organických látkách o 20 až 40 %). Degradací biologických a následně i fyzikálních a chemických vlastností půdy se podstatně omezila schopnost půdy pojmout dostatečné množství vláhy – a fungovat jako plnohodnotná „nádrž“ RETU; přitom zvýšená vlhkost půdy zpomaluje mineralizaci organické hmoty… M. Kutílek uzavírá: „…změny v zemědělském užití půdního fondu mohou globální rovnováhu mezi produkcí biomasy a půdním dýcháním narušit. Podle dvou současných odhadů toto narušení rovnováhy způsobuje zvýšení koncentrace CO₂ v atmosféře v množství odpovídajícím 20 až 30 % současné produkce CO₂ ze spalování fosilních paliv… veřejnost by měla způsobu využívání půdního fondu věnovat stejnou pozornost, jakou věnuje snaze omezit spalování fosilních paliv.“

V tomtéž čísle Vesmíru Václav Cílek upozorňuje, že intenzivní pastva a následné změny vegetačního pokryvu včetně omezení jeho chladicí funkce vedou k významnému oteplování klimatu na mexické straně hranice (Vesmír 80, 155, 2001/3).

Abychom omezili oteplování klimatu, měli bychom se podle těchto informací snažit o co největší chlazení pomocí vegetace a přistupovat ke krajině na základě RETU; usilovat, aby se zvyšoval obsah uhlíku vázaný v podobě organické hmoty v půdě, podporovat retenční schopnost půdy, stabilizovat odtokové poměry, omezovat erozi a zvyšovat bio logickou rozmanitost. K tomu by přispělo nižší zornění, změny agrotechnických postupů, využívání lehčí zemědělské techniky, revitalizace pramenných oblastí a vodních toků, omezení, či dokonce zrušení funkce odvodňovacích soustav. Všemu tomu však nyní zabrání podpora produkce řepky, jež vyžaduje vyšší zornění a je v rozporu i s ostatními zmíněnými požadavky. Hezky vypadající žluté lány v podhorských oblastech jsou ve skutečnosti nemocí krajiny. Přijatelnější by v tomto ohledu bylo podporovat na zemědělské půdě produkci rychle rostoucích energetických dřevin.

Je otázkou, zda k vytváření skutečně informované informační společnosti může přispět takzvaná popularizace vědy. Jsem optimista a věřím, že ano. Myslím si však, že ještě dlouho budeme hledat způsob jak dostat důležité informace tam, kde jich je nejvíce třeba, k těm „vyvoleným“ manažerům, kteří na nejrůznějších úrovních rozhodují o současném i budoucím životě státu.