Betonový státní symbol

Průnik dvou kulturních okruhů se může odehrávat v nejrůznějších polohách. V minulosti převládala násilná forma, a to především v případě válečných konfliktů, kdy vítězná strana zavádí na pokořeném území nadvládu vlastní civilizace. Chrámy nových božstev se budují na spáleništích původních svatyní. V současnosti probíhá agresivní expanze nadnárodních společností, jejichž vliv nekompromisně smývá lokální rozdíly do jednoho umělohmotného světa. Pestrá historie ale přináší i nadějnější příklady vzájemného ovlivňování jednotlivých kultur, činy prodchnuté citem a pokorou. Ve světě 21. století, polarizovaném útokem na Světové obchodní centrum v New Yorku, působí následující případ jako science fiction.

Americký architekt Louis I. Kahn byl v roce 1962 přizván k rozsáhlému projektu veřejných institucí islámského Pákistánu. Premiér a jmenovec Ayub Kahn ho pověřil vypracováním studie pro Islamabád a Dháku, hlavní města obou částí státu. Při založení územně nevelkého, ale populačně významného státu Bangladéš v roce 1971 byly už přípravy na nové správní centrum v Dháce v plném proudu. Nešlo tedy o ojedinělou politickou intuici, ale o nebývalé převedení záměru z jednoho státního celku na jeho nástupnické zřízení. Po několikaměsíční válce za nezávislost bylo někdejší Východní Bengálsko odtrženo od Pákistánu a bangladéšská reprezentace plynule přejala stavební program iniciovaný ještě v období vlády Islamabádu. Tento okamžik bývá vnímán jako důkaz Kahnova vystižení archetypální podstaty instituce.

V banálně rovné krajině, vydané na pospas záplavám a intenzivním přívalovým dešťům, bylo třeba vystihnout nejen vhodné urbanistické a architektonické řešení, ale také krajinotvorné aspekty. Původní velkorysý záměr počítal s vybudováním národního shromáždění, nejvyššího soudu, škol, sportovišť a rezidenčního zázemí. Nicméně politické zvraty a ekonomická náročnost projektu umožnily realizovat jen pouhou část – Národní shromáždění a obytné domky pro zaměstnance. Nad uměle zbudovanou nehybnou vodní hladinou se tak tyčí monumentální budova kapitolu, z jejíž hmoty předstupuje a nepatrně se vychyluje z osy kompaktní objem tzv. mešity, sakrálního prostoru v rámci vládního centra jinak liberálního islámského státu. Kahn se svým konceptem snažil postihnout pocit transcedence, přesah člověka směřující k vyšším sférám. Z rytmu denního života Bengálců, kteří se pětkrát denně oddávají modlitbám, vypozoroval potřebu začlenit do komplexu i prostor vyhraněný pro tento účel. Stavba z pohledového betonu kontrastně sešněrovaná mramorovými intarziemi je centrálou, upomínající na renesanční kostely, citadely, ale také Kahnův milovaný Pantheon. S ním má společný i důraz na světelnou režii jako jeden z určujících faktorů pro působení interiéru. Na „opačném břehu“ vodní plochy pak celek doplňují ryze profánní domky zaměstnanců, spontánně prostoupené vlastním životem. Jejich funkční i významovou odlišnost vyjádřil architekt zvoleným materiálem, kterým je trvanlivá, leč méně majestátní cihla.

Náklady na reprezentativní vládní budovu navýšily zadlužení Bangladéše u Světové banky, přičemž stavební materiály cement a ocel patřily mezi nejdůležitější dovážené komodity stejně jako např. hnojiva. Přesto se z novostavby vládního centra stala okamžitě ikona Bengálců, s níž identifikují svou novodobou státnost.