Upas – strom se špatnou pověstí

„Však pod bleskem-li neschýlí se Upasový strom, van lehký hravě docílí, co nedokázal hrom!“ napsal Ebenezer Elliot (1781–1849) ve své básni Strom na Rivelinu. Pověst „upasového stromu“ nebo také „ančaru“ (Antiaris toxicaria), mohutného, až 40 m vysokého neopadavého listnáče, bývala hrůzostrašná. Když zprávy o něm dorazily až do Evropy, vyvolaly zděšení. Domorodci prý Evropanům tvrdili, že strom usmrtí každého, kdo se k němu jen přiblíží, a usnout pod ním znamená jistou smrt. Romantik A. S. Puškin jej ve své básni „Ančar“ líčí jako strom nasycený jedem, v jehož okolí nepobývá žádný živý tvor.

Upasový strom patří do čeledi morušníkovitých (Moraceae) a rod Antiaria má čtyři druhy, rostoucí kromě Jávy a Bornea také v tropické Africe. Nejjedovatější částí stromu je latex, mléčná šťáva vytékající po naříznutí kůry. Z latexu připravují domorodci na Jávě pověstný šípový jed upas radja. Jedovatá je ale i kůra, kontakt s ní způsobuje nepříjemné, obtížně se hojící vyrážky. Hlavními toxickými látkami jsou kardenolidy, které se vyskytují v mnoha rostlinách a mají specifický účinek na srdce. Zvyšují sílu a rychlost kontrakce srdečního svalu a vyvolávají změny v elektrické aktivitě srdce, zejména zpomalují síňo-komorový převod. Jsou jedovaté, v nepatrných dávkách se však používají jako léky. Kardenolidy upasového stromu jsou tvořeny několika dosud málo prozkoumanými steroidními glykosidy, jež se nazývají toxicariosidy a patří mezi nejsilnější známé srdeční jedy, které i v malé dávce způsobují rychlou zástavu srdce v systole. Odtud ta špatná pověst. (Trends in Ecology and Evolution 20, 285, 2005)