Les a lesníci

Odebírám Vesmír už padesát let a tak mne, starého lesníka, velice potěšily fundované články v čísle 7/2005, které popsaly část toho, co lesníci pro naši přírodu dělají. Tedy lesnickou typologii, jejíž význam je pro praktického lesníka při jeho rozhodování nedocenitelný. A rád vzpomínám na „taxátory“, kteří mi , jak se říká, „zařizovali“ polesí – částí jejich činnosti byl i stanovištní průzkum a jeho výsledky, které jsme v době „renesance lesnictví“ v letech 1956–1975 mohli také využívat.

Horší to už bylo s uplatňováním a využitím poznatků stanovištního průzkumu po r. 1975, v období hruzíkovštiny, jak jsem říkal zavádění „pokrokových“ metod spojených se slučováním dosavadních polesí a tzv. lesních závodů. Vše bylo spojeno se zrušením starého lesního zákona z r. 1960, aby se mohla uplatnit těžká mechanizace při znovu umožněném holosečném hospodářství a k likvidaci „přestárlých“ porostů, které jsem na „svém“ polesí dosud všemožně chránil.

Následky tohoto zásahu do života lesa tlumilo to, že na svých místech (třeba v nižší funkci) zůstali ti, kdo to, čemu se věnovali dlouhá léta, chránili. Alespoň to nejlepší a nejnadějnější. […]

Lesy ČR svoji rentabilitu udržují stále větším šetřením. Projevuje se to „zřeďováním“ provozního personálu, kterému jsou zvětšovány revíry a správy. Jako ilustrace: Výměra revíru v roce 1992 byla zhruba 1200 ha, nyní začíná přesahovat 2000 ha. Nad nejnižším (podle mne nejdůležitějším) personálem visí Damoklův meč: Kdo z nás bude muset odejít? Ne vždy to bohužel je ten nejslabší. Tím se udržuje i kázeň a klid. Lesníci své povolání milují, zvláště ti „venkovní“, a s tím systém počítá. Pokračující zvětšování revírů prakticky znemožňuje uplatňovat lesnické jemné hospodaření, není ani fyzicky možné. Někdy si myslím, že to je záměr.

Důkazem, že mám pravdu, je i narůstající cena výrobků ze dřeva při klesající ceně suroviny – dřeva. Laskavý čtenář ať si uvědomí ceny řeziva, ceny nábytku a konec konců i knih – to vše je dřevo!

Po přečtení článku A. Kusbacha (Vesmír 84, 395, 2005/7) mne totiž napadlo, že poznatky lesnické vědy, která je u nás skutečně na vysoké úrovni, se opravdu asi dají uplatnit jen např. v Britské Kolumbii, kde ustupují od exploatačních způsobů těžebních společností, které my naopak zavádíme. LČR spolu s AS řeší návrat těžkých mechanizmů a holosečného hospodářství. Trochu jim překáží – i když nedokonalý – Lesní zákon z r. 1995. Ten se ale dá po menším zalobování změnit nebo upravit, že?

[…] Vždycky jsem říkal, že šlechta si držela hajné na 200–350 ha a fořty na 1000–1200 ha ne proto, že se jí líbili ti hoši se zeleným límcem a flintou, ale proto, že se jim vyplatili. Troufnu si tvrdit, že jen za to, co se v lese dnes ukradne, by mohlo být personálu dvakrát tolik. A to nemluvím o poškozených cestách, škodách na prorostech (zranění stromů při těžbě, a hlavně při přibližování kmenů v celých délkách, neodborně nakácených). Navíc těžkopádnost objednávek prací, jejich drahota: LČR nemají (nesmějí mít) dělníky. Vše se objednává.

[…] Vím, že mohu být obviňován ze staromilství, nostalgie po něčem, co se přežilo, ale rozhodující je to, co je lesu ku prospěchu. Žádné ochranářské organizace, žádné MŽP a množství kontrolních organizací lesu nepomohou. Všichni chrání přírodu a životní prostředí hlavně administrativou, kontrolami a ježděním na tyto kontroly. Na to společnost má. Na hajné a fořty, kteří musí být v lese, i když není hezky, a za svůj rajon jsou někomu odpovědni, už ne. Tu odpovědnost bych zvláště zdůraznil, protože všechny tyto organizace koneckonců za nic neodpovídají. Toho si nikdo nevšímá z obavy, aby nebyl obviněn z necitlivosti k životnímu prostředí.

Je pro mne nepochopitelné, že se do práce lesníků v národních parcích pletou veterináři, dokonce teatrologové a často i zemědělci, zvyklí na cykly typu jarního zasetí a letní sklizně, připuštění jalovice a prasnice s nadějí na brzký přírůstek, kteří nepochopí, že nějaký výsledek v lese je v řádu desítek let nebo spíše staletí. Proto v minulosti sloužily na velkých lesních majetcích celé rodinné dynastie lesníků, aby byly předávány zkušenosti z jedné generace na druhou … a ne jako dnes, kdy být ochráncem přírody je dobrý job a nemusejí být moc viděny nějaké výsledky. Škody na lese budou také vidět až po delším čase, kdy (jen jako příklad z mnohého) po nešetrném přibližování hmoty z probírek v „době mízy“ bude výsledkem výchovné těžby nakonec porost napadený houbovými škůdci.

Není náhodou, že lesnické odborné školy vznikaly před staletími, kdy jiné obory byly ještě dlouho pouhými řemesly. […] Vše, co se o ochraně přírody, kterou je z 1/3 plochy státu les, říká, je jen kamufláží, aby nebylo moc vidět, jak se dřevařská lobby chystá ohlodat tu poslední neohlodanou kost. Naše zemědělská krajina je stále méně přírodou. To vidí každý. Kdo to myslí s přírodou vážně, měl by bojovat za návrat rozumné organizace do lesnictví – i když je to zdánlivý krok zpět. Lesnictví je nadčasové, nadčasová by měla být i jeho organizace.

První, kdo přírodu chránili, byli lesníci. Bez nich by střední Evropa vypadala jako odlesněné Středomoří. Dlouhověkost středoevropského lesa vyžaduje cílené, stabilní řízení. […]