Kritické poznámky k vysokoškolské výuce

Příčinou potíží našeho školství je pokřivený dialog mezi studentem a učitelem. […] Chcete-li druhého pro něco získat, musíte ho zpravidla dlouze přesvědčovat. Své výhrady mu nanejvýš opatrně naznačíte. Učitel si často počíná právě opačně. Běžné jsou veřejné výtky studentům za neznalosti. Student pak neznalost považuje za společenské selhání, které se snaží tajit, místo aby hledal účinnou pomoc.[…]

Komunikační bariéra na vysokých školách je charakterizována formálními vztahy a dlouhými obdobími bez bližšího kontaktu studenta s učitelem. Učitel se dostává mimo realitu. Přeceňuje možnosti a nedoceňuje potíže studentů. Jeho výklad může být špatný a nesrozumitelný, ale postrádá zpětnou vazbu. Mimo realitu se dostává i student. Učitele si maluje v černých barvách, propadá malomyslnosti i panice. […] Dialog může přinést zázračnou změnu – látka se stává mnohem přitažlivější. Člověk často problému porozumí tím, že formuluje dotaz adresovaný druhému. Je pustý formalizmus, jestliže učitel studentům pouze tvrdí, že je ochoten jim pomoci, když za ním sami přijdou. Rozumný dotaz předpokládá už značný stupeň porozumění učivu. Učitel to musí studenty naučit, dialog sám iniciovat.

Výuka má zpravidla pasivní charakter. Vyznačuje se dlouhými přednáškovými monology, suchou snůškou faktů, ze kterých nejsou zřejmé motivace ani postupy, jak se k nim došlo. Látka je proto nezajímavá až nesrozumitelná, nepodněcuje fantazii studentů, kteří ji nedovedou aplikovat, tím méně dále rozvíjet. Opomíjí se metodika práce, která je daleko důležitější než fakta. Vysoká odbornost příliš nekoreluje se schopností dobře učit. Často je lepším učitelem začátečník, pro kterého látka ještě nepozbyla na zajímavosti a neztratil cit pro to, co je na ní obtížné. (Redakčně kráceno; dopis v plném rozsahu najdete v elektronické verzi Vesmíru)