Mezi svobodou a odpovědností vědce

O etice se hovoří čím dál tím častěji, a to i mezi vědci. Kde se bere takový zájem?

Začalo to před nějakými dvaceti lety, když si bankéři všimli, že místo té staré dobré neviditelné ruky trhu, která všechno moudře řídila, jsou najednou všude tisíce neviditelných ručiček, které sahají do cizích kapes. Nejdřív si mysleli, že to spraví auditoři, profesionálové na poctivost, jenže pak se ukázalo, že nejsou o nic lepší: kdo bude kontrolovat kontrolory? Tak zkusili vymýšlet pravidla, kodexy a ještě další předpisy či návody, ale ani to moc nepomohlo. Ukázalo se, že věci jako slušnost nebo poctivost se nedají ničím nahradit – jenže kde je vzít? Pomohla by nějaká etika?

Takže podle vás je etika něco jiného než pravidla a kodexy?

Ano. Má-li mít řeč o etice vůbec nějaký smysl, musíme si vyjasnit, co to je a co to není. Nejde tolik o slova, ale o rozlišení. Každá řeč o etice předpokládá, že člověk se nějak rozhoduje, volí a jedná – a nese za to také odpovědnost. Má tedy nějakou volnost, a přece nejedná nahodile: jen výjimečně si hodí korunou, když si opravdu neví rady. Jinak je naše jednání vedeno zhruba na třech různých rovinách; není tak důležité, jak jim říkáme, jen je nesmíme zaměňovat. Budu jim říkat „mrav“, „morálka“ a „etika“. Předně je to tedy společenský mrav, jak jsme se ho naučili v dětství – velmi podobně jako svoji řeč, tj. autoritativně a bez diskuse. „Tohle se u nás nedělá“, „takhle se nemluví“ – a dost. Tak jsme se naučili oblékat, česat se, jíst, zdravit a spoustu podobných běžných činností, které děláme skoro automaticky, a to tak, jak to dělají všichni ostatní, jak „se“ to u nás dělá.

Proti tomu stojí druhá rovina, jak ji předvádí Sokrates u soudu nebo biblické „Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti“: rovina individuální morálky, kde se po nás chce, abychom sami poznali, kdy ti ostatní dělají ničemnost – a dokázali se postavit proti nim. Najednou je to tedy skoro naopak: ne „jednej podle většiny“, ale podle svého uvážení či svědomí. K tomu, aby člověk ničemnosti rozpoznal a nepřehlédl, potřebuje pravidla, jako je slavné Desatero. Podobnou funkci mají různé kodexy a konec konců i právo: pomůcky, návody jak poznat ničemnost. Lakmusové papírky to ale nejsou, poznávat musí člověk.

Jenže pravidla mohou stanovit jenom meze, ohraničit, co se má a nemá. Vyhlášku o silničním provozu se naučí každý, ale mistra světa z něho v autoškole neudělají. To se musí učit sám a na vlastní pěst. Aristotelés tomu říká „hledání toho nejlepšího“, a tady se už člověk nemůže řídit jen pravidly. Teprve tady začíná etika v užším slova smyslu.

No dobře, takže máme tři roviny, ale co je to platné, když lidé kradou a podvádějí? Má vůbec smysl o tom mluvit?

Máte pravdu, že mluvením o morálce se z podvodníka poctivec nestane. A přece se o ní hovořit musí z jednoduchého důvodu: aby se nezapomnělo, že něco takového vůbec je a že mezi švindlem a poctivostí je nějaký rozdíl. Když se o něčem vůbec nemluví, může vzniknout dojem, že nic takového není. Vezměte si jednoduchý příklad. Logika přirozeně rozlišuje jen mezi pravdou a nepravdou. V životě je ale ještě také lež – a to je něco jiného. Když dítě ve škole řekne, že dvě a dvě je sedm, je to nepravda, omyl. Když to však řekne číšník v restauraci, máme nepříjemný pocit, že by to mohl být podvod, lež. Vědec se ovšem může mýlit, má jakési „právo“ na omyl, ale rozhodně ne na podvod. Kdybychom mluvili jen o pravdě a nepravdě, mohli bychom na tenhle podstatný rozdíl zapomenout.

Říkáte, že se morálka opírá o pravidla. Potřebujeme je – a k čemu?

Ano, pravidla – tj. dobrá pravidla – velice potřebujeme, ale je to jen pomůcka k soudnému rozhodování. Sama o sobě jsou to zase jen neživá slova, rozhodně ne automaty na posuzování. Zaprvé se každé obecné pravidlo musí aplikovat, čili rozhodnout, zda se na daný případ hodí nebo ne. Zadruhé se musí vykládat, interpretovat, co vlastně znamená – a to musí dělat živí lidé. Mohou to dělat dobře, anebo také špatně.

Tak se všichni shodneme, že se lidé nemají zabíjet. S tím souhlasili i nacisté, jenže tvrdili, že některé rasy – třeba Židé – vlastně žádní lidé nejsou, takže… Je smutné, že jim v tom pomáhali i slavní vědci, například Konrad Lorenz.

Nestačila by jen přesnější, podrobnější pravidla, aby se takové věci vyloučily?

Jistě, moderní společnosti vyvíjejí pravidel stále víc, a složitějších – proto máme tolik a tak dlouhých zákonů. Z výše uvedených důvodů to ale nikdy nestačí. A ještě je tu jeden problém. Každé pravidlo je také informace, kterou dáváte protihráčům. Proto zkušený vyjednavač nikdy nechce říci cenu jako první. Určité, konkrétní pravidlo dává vlastně také návod, jak je obejít. Uvedu nevinný příklad. Když GA ČR stanovila, že granty nad 5 milionů Kč podléhají vstupní oponentuře, vyrojila se spousta návrhů na 4,9, nebo dokonce 4,99 milionu.

Právo dovede dodržování pravidel vymáhat, protože hrozí trestem. Jak je na tom morálka? Ano, právo je asi účinnější, protože může trestat. Jenže i to má háček. Když někomu řeknete, že nesmí krást, protože by ho chytli a zavřeli, může buď nekrást, anebo si to zařídit tak, aby ho nechytili. Měli jsme tu bankéře, který vydával falešné směnky, a pak se z toho u soudu vysekal tvrzením, že je podepisoval jen tak pro potěšení a že nikoho podvést nechtěl.

Morálka sice žádné sankce nemá, ale zato je jaksi důslednější: odvolává se jen na svědomí, ale ošidit svědomí je přece jenom těžší. Proto tam, kde morálka opravdu funguje, má z toho celá společnost obrovský prospěch; ekonomové říkají, že má malé „transakční náklady“. Nepotřebuje tolik posudků, potvrzení, razítek, notářů a advokátů. To všechno je vlastně daň za to, že se na morálku nedá spolehnout.

Vraťme se ale k vědě. Dobrý vědec by měl odpovídat za svůj výzkum a za jeho výsledky. Jak je to s etikou tady?

Vědci si obvykle představují, že se etika týká hlavně omezování výzkumu, jako třeba na embryích. Myslím, že to je omyl. Etika, která za něco stojí, se týká každého vážného jednání, jednání, které má důsledky. Vědec je člověk a jedná také doma nebo na veřejnosti. Jakožto vědec má však především odpovědnost za svoji vědu: aby ji rozvíjel, nedělal jí ostudu a staral se o její pokračování. Všichni jsme své vzdělání a vědění převzali od starších a odpovídáme za to, že s námi nevymře. Proto tolik vědců také učí.

Většina vědců pracuje v institucích, a tedy odpovídá i za jejich dobré jméno. To nejsou jenom impakty a citace, ale také slušnost, poctivost, statečnost. Nepomlouvat, nenaletět každé módní vlně a nepodlézat mocným, a to ani ve vědě. Dobré jméno se buduje dlouho a jedním podvodem se dá pohřbít. Když tehdy ti dva fyzikální chemici ohlásili „studenou fúzi“, měli najednou astronomický citační index a dostali se do všech televizí. Jenže pak to všechno prasklo a chudák University of Utah to za ně odnesla. Chyba nebyla v tom, že se zmýlili, ale že něco zatajili a předstírali. Jako ten slavný Korejec, co klonoval psy.

Je tu však také čím dál tím vážnější nebezpečí zneužití vědy.

Ano, jenže to tu vlastně bylo vždycky. Mechanika, nejstarší disciplína fyziky, začala výzkumem balistiky. Tartaglia i Galilei sice zkoumali „pohyb těles“, ale ve skutečnosti to byly dělové koule. Jinak by sponzora těžko hledali. Einstein pomohl Američanům k atomové pumě a k stáru si to prý velice vyčítal. Sacharov k ní pomohl Sovětům, a pak se to snažil odčinit hájením lidských práv. Jenže můžeme jim to vyčítat? Jeden žil v hrůze, že Hitler válku vyhraje, a druhý by jinak nemohl dělat fyziku.

Proto je odpovědnost vědce za důsledky jeho výzkumu ve svobodných společnostech daleko větší, ostřejší: on to totiž dělat nemusí. Přesto si myslím, že jen vnější omezování výzkumu nemá velkou naději na úspěch. Pomohlo by teprve, kdyby to vědci sami dělat nechtěli, kdyby všem bylo jasné, že vyvíjet nervové jedy nebo sahat do genomu je příliš nebezpečná věc a že si o zneužití přímo koleduje. I když z obojího jistě kyne nějaký prospěch, princip „předběžné opatrnosti“ bych nebral na lehkou váhu.

Pro vědce je důležitá etika publikací: poctivě citovat, neopisovat.

Jistě, to je důležitá zásada: nechlub se cizím peřím. I ona má však druhou stránku. Zažil jsem lidi s fenomenální pamětí, kteří používali formulace, jež si někde přečetli, a vůbec o tom nevěděli. Ve filozofii se to dlouho pokládalo za samozřejmost a třeba Kant, Hegel nebo Heidegger prakticky necitovali. Aluze, parafráze a výpůjčky jsou koření dobrého textu a vzdělaný čtenář má radost, když pozná, co je z Aristotela nebo z Descarta. I tady to chce cit a soudnost, aby se kolegovi neublížilo. Plagiáty se musí odkrývat a trestat, ale zase nejsou tak časté. Skutečný plagiátor je člověk, který to opsané neumí ani pořádně reprodukovat nebo vysvětlit.

S publikací jsou však velmi často jiné etické problémy, problémy slušnosti. Každý vědec chce pomáhat svým žákům, protlačovat je do dobrých publikací. Třeba tím, že se k jejich práci sám připíše – jenže už tohle je i opačný problém: připisuje sobě cizí výsledky. A když je toho protlačování moc, je to klientelizmus, a ten do vědy rozhodně nepatří. Bohužel není nijak vzácný a nedá se postihnout přesným pravidlem: kdo svým žákům nepomáhá, je špatný učitel – a kdo jim pomáhá moc, je nepoctivý člověk. A zase jsme u té schopnosti rozlišovat, kterou se člověk učí nejen zkušeností, ale také přemýšlením a mluvením o skutečných etických problémech.

/K rozhovoru pro Bulletin GA ČR ponoukal Ivan Boháček/