Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Besídka ve Slavonicích

Roman Koucký, Martina Portyková
 |  11. 5. 2006
 |  Vesmír 85, 310, 2006/5

„Nejlepší způsob, jak udržet dědictví minulosti, je zvětšovat ho.“

Úvodní citát španělského architekta a urbanisty Vicente Guallarta zní jako efektní aforizmus, ale je to hluboká pravda. Pracuje-li současný architekt v prostředí, které nese výrazné stopy kultury minulých dob, je jeho úkolem především nastolit dialog mezi starým a novým a přidat k historickým vrstvám současnou. Ostatně „současnost je součástí historie“, jak trefně říká architekt Roman Koucký ve své přednášce, dostupné na www.koucky-arch.cz. Především je zapotřebí přesně vidět, co má smysl uchovávat a chránit. Rozhodnout, co je podstatou domu, v čem spočívá jeho jedinečná hodnota jako dokladu kultury minulosti. Je to rozhodování pokaždé nové a je k němu zapotřebí vzdělání, ale také cit, sebevědomí a odvaha. Roman Koucký má s tímto rozhodováním bohaté zkušenosti. V praxi je uplatňuje především ve Slavonicích, kdysi zanedbaném městečku na hranici s Rakouskem a dnes stále oblíbenější destinaci kulturní turistiky. Novodobou slávu Slavonic založili koncem osmdesátých let minulého století členové divadla Sklep a jejich přátelé, lidé kreativních profesí nebo alespoň povah. V roce 1989 zde „sedm statečných“ sklepáků (a jedna statečná dáma) zakoupilo renesanční dům, který posléze vešel do historie pod jménem Besídka. Dům svépomocí opravili, zařídili v něm letní uměleckou školu, společný evropský bar a restauraci. Po skoro patnácti letech, v roce 2003, se již jediný majitel rozhodl pro radikální akci, směřující k záchraně domu pro další staletí. Adaptaci památkově chráněného objektu na hotel splňující současné nároky na tříhvězdičkový komfort svěřil právě Romanovi Kouckému.

Besídka stojí na typické protáhlé středověké parcele a její historie sahá do 13. století. Za svůj dnešní vzhled vděčí renesanční přestavbě, dokončené roku 1547. Tehdy vznikla sgrafita na uliční fasádě, inspirovaná dřevoryty z Lutherovy Wartburské bible, která byla v té době horkou novinkou, sotva deset let starou. Architekti Roman Koucký a Martina Portyková dostali zadání vytvořit v domě osm hostinských pokojů, z nichž každý nese jméno jednoho ze zakladatelů Besídky a svým charakterem má vystihovat osobnost svého patrona. Aby se osmero pokojů vešlo do jednopatrového domu, kde předtím byly místnosti pouze čtyři, bylo nutné využít i podkroví. A právě tady se odehrává to největší architektonické dobrodružství. Stěny a strop půdních pokojů tvoří elegantní parabolická křivka ramenátu klenby, směrem do ulice převýšená tak, aby se malé okno ve štítu domu stalo součástí pokoje a přivádělo horní světlo. Každý pokoj v Besídce je originál, komponovaný barevně i materiálově. S příkladnou pečlivostí jsou prezentovány historické prvky jako štuky, gotické železné dveře nebo kamenné ostění renesančního okna v zadním traktu. Ústrojně žijí dál v současném prostoru vedle nových detailů a soudobých výtvarných děl. To, co se v Besídce odehrálo, nebyla rekonstrukce, ale revitalizace či recyklace: uvedení existující budovy do nového životního cyklu. Asi nejvýraznějším znamením, které převádí Besídku do 21. století, jsou moderní vitráže v pokoji pana Boháče. Do okenních otvorů v dvorním traktu zasadili architekti fotografie rodiny Boháčovy (portréty pořídila pro tento účel Ester Havlová), zpracované podobnou technikou jako reklamy na tramvajích: fotografie je digitálně rozložená na jednotlivé barvy tiskové škály CMYK (cyan, magenta, yellow, black), barevné pláty jsou rozrastrovány a naneseny na skla, vrstvená za sebou. Vzniká tak prostorový efekt fotografické vitráže, která nebrání přístupu světla do pokoje. Večer, když se rozsvítí, se barevné obrazy promítají na zeď protějšího domu. Digitální vitráže označují příchod nové doby: technicky se jí říká informační věk, ale je to také věk Vodnáře. Právě souhvězdí Vodnáře je jako „kosmická datace“ vepsáno odraznými nerezovými body do stropu černé koupelny pana Boháče v někdejší černé kuchyni.

Obrázky

Ke stažení

RUBRIKA: Architektura

O autorovi

Jana Tichá

PhDr. Jana Tichá (*1964) vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se moderní a současnou architekturou, je ředitelkou nakladatelství Zlatý řez a šéfredaktorkou stejnojmenného časopisu. Jako editorka připravila antologie teoretických textů Architektura na prahu informačního věku (2001) a Architektura v informačním věku (2006), společně s Irenou Fialovou je autorkou průvodce po nejnovější pražské architektuře PRG 2021 (2007). Více na www.zlatyrez.cz.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné