Sto let elektrokardiogramu

Lékaři si odedávna všímali poruch srdečního rytmu, ale neměli (kromě sledování pulzu a poslechu srdce) objektivní metodu jejich diagnostiky. Používali sice mechanické záznamy činnosti srdce, spíš však na zvířatech. Do klinické medicíny pronikla tato metoda (mechanokardiogram) později a masově se neuplatnila. Až r. 1902 podal Willem Einthoven v Leidenu zprávu o svém vynálezu elektrokardiografu a r. 1906 popis metody publikoval v Arch. Int. Physiol. 4, 132, 1906. Svou práci nazval „Telekardiogram“, protože od pacienta s rukama položenýma do nádob se solným roztokem vedl elektrické impulzy izolovanými telefonními dráty do laboratoře vzdálené jednu míli, kde měl svůj elektrokardiograf vážící 300 kg. Tak bylo možno podle elektrických impulzů registrovat poruchy rytmu – Einthoven popsal zejména fibrilaci síní. Technika se rychle rozšířila a doznala velké dokonalosti, přístroje se začaly zmenšovat, dnes je nemocný může nosit celý den na těle. U nás se EKG začalo používat už v dvacátých letech minulého století. V oblastech vzdálených od kardiologických ordinací může EKG „natočit“ vyškolená laborantka a poslat je telefonicky nebo radiově. Takže i ta telekardiografie funguje a zachraňuje životy. (New Engl. J. Med. 355, 1412, 2006)