Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Omluva pro koelofysis a oviraptora

Konec dvou paleontologických mýtů
 |  7. 12. 2006
 |  Vesmír 85, 720, 2006/12

Ghost Ranch, farma duchů. Kupodivu nejde o název béčkového hororu, nýbrž o paleontologickou lokalitu v Novém Mexiku, která proslula jako hromadný hrob obrovského množství triasových obratlovců; nápadná je hlavně agregace stovek jedinců primitivního dravého dinosaura druhu Coelophysis bauri. Tento objev v padesátých letech minulého století způsobil menší senzaci, neboť šlo o jeden z prvních případů, kdy bylo možné z kamene vyčíst i něco málo o chování dinosaurů.

Tak jsem se dověděli mimo jiné o jejich pohlavní dvojtvárnosti, o tom, že se alespoň v některých případech sdružovali do velkých hejn, a proslulým se stal i jejich kanibalizmus.

Ghostrančské fosilie jsou velmi pěkné. Jelikož zvířata byla pohřbena povodní, jsou jejich ostatky otištěny v jemné hornině, jež bývala bahnem. Díky tomu jim vidíme doslova až do žaludku – a v něm mají dva nejlépe prozkoumaní jedinci kostřičky, jež byly identifikovány jako zbytky mláďat téhož druhu. Podobná skutečnost byla poté hlášena i u několika dalších exemplářů, kteří ovšem již nejsou tak dobře dochovaní. Kanibalističtí dinosauři přežívali v literatuře více než 50 let a nejednou zavdali podnět k různým složitým úvahám. Například: Je normální, že takto sociální zvířata provozovala infanticidu a kanibalizmus ve velkém? Až docela nedávno se tým mladých vědců z Amerického muzea přírodní historie roz hodl podívat na slavné fosilie ještě jednou… Ukázalo se, že se Edwin Colbert (jinak skvělý paleontolog a popularizátor, budiž mu země lehká) při popisu fosilií v roce 1947 trochu unáhlil. V prvním případě byl totiž koelofysiinou kořistí primitivní suchozemský krokodýl, v druhém nelze vůbec říct, o jakého obratlovce šlo – je to ovšem dost jedno, neboť kostřička se ve skutečnosti nachází mimo útroby, do nichž by se vcelku zřejmě nevešla. Ne existuje žádný důkaz (ani nepřímý), že by koelofysis požírala své mladé; za svou pošpiněnou pověst si tudíž zaslouží omluvu.

Podobný obrat zažilo naše nahlížení na oviraptory, opeřené teropodní dinosaury s podivným bezzubým zobákem. Nejznámější z nich, Oviraptor philoceratops, dostal jméno podle nálezu dokonce až z dvacátých let minulého století (expedici tehdy vedl Roy Chapman Andrews, který se stal předlohou pro postavu Indiana Jonese). Dinosaurovo jméno v překladu znamená „zloděj vajec se slabostí pro ceratopsidy“, což reflektuje skutečnost, že jeho pozůstatky ležely v těsné blízkosti hnízda, které bylo přisouzeno rohatému dinosaurovi rodu Protoceratops. Jako zloději vajec se pak oviraptoři dostali do obecného povědomí a několikrát se stali i součástí populární kultury, od W. Disneye až po J. Augustu (možná si vzpomenete na jeho povídku, v níž je oviraptorova nenasytnost potrestána smrtí v písečné bouři). Bohužel se v polovině devadesátých let po podrobném prozkoumání původního a dalších exemplářů (blízce příbuzného rodu Citipati) ukázalo, že vejce, která měli oviraptoři krást, patřila ve skutečnosti jim samým – hnízdo spíše bránili, než plenili. Příslušnost vajec prozradila dobře patrná embrya a jedna z nových fosilií dokonce zachycuje dospělce schouleného nad hnízdem v typicky ochranné pozici. Takže spíše než zloději vajec byli oviraptoři dobrými rodiči.

Co k celé záležitosti dodat (krom omluvy oviraptorům)? Snad jen to, že vývoj našich paleontologických znalostí nemusí být nutně hnán dopředu pouze novými nálezy z Číny. Občas je dobré se ještě jednou podívat na „staré známé“ a zeptat se, jestli některá tvrzení nenesou punc obecných pravd jenom proto, že se už dlouho opakují. To ale koneckonců platí i leckde jinde.

Ke stažení

O autorovi

Pavel Říha

Pavel Říha (*1982) studuje evoluční biologii na Biologické fakultě Jihočeské univerzity, kde se zabývá především fylogenetikou vyšších taxonů.

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné