Mýty a skutečnosti

V celkem sympatickém článku rozebírají Michal Vejlupek s Jaromírem Vašíčkem různé pověry o českém lesnictví. Přesto si nelze odpustit výhradu. Autoři odpovídají na dojem, že se pěstují jen smrkové monokultury. Poukazují na prostý fakt, že změnit druhovou skladbu lesů trvá dlouho. Zjednodušeně řečeno: průměrné tempo výměny stromů v lesích je 115 let, takže na rozsáhlejší obměnu porostů si nutně musíme počkat několik desetiletí. Mají pravdu. Jenomže namístě jsou dvě námitky:

Zaprvé nesrovnávejme kýžený výsledek se současným stavem, který má příčiny v minulosti, nýbrž se snahou jej změnit. Takové porovnání nevypadá moc příznivě. Přirozený podíl smrku v českých lesích činí 11 %. Takzvané doporučené zastoupení (což je samo o sobě mírně řečeno pochybné číslo) by bylo 37 %. Reálná výsadba smrku v roce 2004 však činila 45 %. Nynější hospodaření tedy špatný stav neřeší, nýbrž konzervuje.

Zadruhé autoři poukazují na ekonomické zájmy majitelů: vlastníky lesů „živí“ především smrk. Ovšem jehličnany se nesázejí jenom proto, že se snadno holosečně (a za cenu další degradace půdy) kácejí či dobře prodávají, ale rovněž kvůli státním subvencím. Zalesňování smrkem v místech, kterým odpovídají bukové či jedlobukové porosty, u nás dodnes spolufinancují daňoví poplatníci. Také proto Hnutí DUHA prosazuje reformu lesnických dotačních programů, jejichž pravidla na fiskální období 2007-2013 právě vznikají.