Byl Tycho Brahe otráven?

Knihu manželského páru Gilderových, ¹⁾ považovanou často za bestseller, lze označit jako historicko-biografické dílo s ústředním detektivním či kriminálním tématem, kterým je smrt Tychona Braha. Pověstmi opředená Brahova smrt byla již opakovaně diskutována a vysvětlována na základě známých výpovědí tří současníků – Keplera, Brahova přítele Jessenia a lékaře Witticha. Je známo, že 13. října 1601, v den banketu u Petra Voka z Rožmberka, Tycho Brahe patrně bez předchozích symptomů náhle vážně onemocněl, došlo k zástavě močení a 24. října 1601 zemřel.

Autoři se nyní k problému vracejí v důsledku poměrně nedávných analýz vzorků Brahových vousů, respektive vlasů. V r. 1901, tj. tři století po Brahově smrti, byla totiž hrobka v Týnském chrámu otevřena, Brahovy ostatky identifikovány a vzorky vlasů a vousů odebrány. V devadesátých letech minulého století se dostaly do skandinávských zemí, kde byly analyzovány, a to r. 1993 v Dánsku a r. 1996 ve Švédsku. V obou případech byla ve vzorcích nalezena rtuť.

Je známo, že při akutní otravě rtutí jsou následkem šoku poškozeny ledvinné kanálky, což přivodí uremii – a na tom je příběh Gilderových založen. Ačkoliv se ví, že Brahe dlouhá léta pracoval se rtutí (připravoval léky obsahující rtuť, používal rtuť v zařízení měřícím čas i při zlacení svých přístrojů), a navíc možná bylo jeho tělo balzamováno mastí obsahující rtuť, autoři prakticky nepochybují o tom, že šlo o vraždu. Připouštějí sice, že je nemožné 400 let po činu dosáhnout absolutní jistoty, kdo byl vrahem, avšak po prozkoumání tří soudních pomůcek – příležitosti, prostředku a motivu – uvěřili, že nepřímé důkazy ukazují přímo na Keplera. Hlavním motivem byla podle autorů Keplerova zjevná touha až posedlost získat výsledky Brahova třicetiletého pozorování nebeských těles, které potřeboval k ověření a dopracování svých teorií a modelu sluneční soustavy. Údajně se pokusil zmocnit se Brahových dat nepoctivým způsobem. Co se týče biografických údajů, autoři představují Keplera jakožto spíše neduživého a samotářského člověka, s dosti pochybným až misantropským charakterem. Dokládají to spoustou citátů z jeho soukromých autobiografických poznámek, označených jako Self-Analysis (patrně čerpají ze Selbstcharakteristik obsažené v díle Johannes Kepler: Selbstzeugnisse, F. Hammer, Stuttgart 1971). Nakolik ovšem tyto Keplerovy myšlenky z mládí a studentských let obrážejí realitu, zůstává otázkou. Kepler se tak – v podání autorů – stává protikladem vznešenému, silnému a extrovertnímu Brahovi. Podle Gilderových měli oba muži společné pouze nadání a lásku k astronomii, ale jinak mohli jen stěží být rozdílnější a jejich osmnáctiměsíční spolupráce na úsvitu 17. století je klasifikována jako jedna z emocionálně nejobtížnějších a nejsvárlivějších v dějinách vědy.

O čem vlastně samotné výsledky analýz vypovídají a jak jsou v knize interpretovány? K analýze provedené v Ústavu soudní chemie Kodaňské univerzity ²⁾ byl použit vzorek vousu 4 cm dlouhý, který byl rozpuštěn v koncentrované kyselině dusičné a atomovou absorpční spektrometrií byla stanovena průměrná koncentrace 6,25 mikrogramu rtuti na gram vousu; pro srovnání byla jako dnešní běžná koncentrace stanovena hodnota 0,5 mikrogramu na gram. Kampe a spol. uvažují, že kdyby Brahe požil rtuť 11–12 dní před smrtí, byla by koncentrována u kořínků vousu, a v prvním půlcentimetru vzorku by tedy byla její koncentrace osminásobně vyšší, než byla nalezena (asi stonásobná oproti běžné hodnotě). Tato hodnota však nebyla experimentálně stanovena, v knize Gilderových přesto stojí (s. 207): Hladina rtuti však byla prakticky mimo registrační rozsah, asi stonásobně vyšší, než bylo nalezeno v Kampeho „kontrolním vzorku“ – vlasech Dána dnešní doby – použitém jako srovnávací standard. Kampemu nalezená hodnota jasně naznačila letální dávku rtuti. Dnešní běžná koncentrace rtuti ve vlasech, kterou dánští badatelé uvádějí, se jeví pro zemi se značnou spotřebou mořských ryb překvapivě nízká (vzhledem ke kontaminaci moří zejména organickými sloučeninami rtuti jsou dnes udávány hodnoty podstatně vyšší). V Brahově době sice neexistovaly ekologické problémy, ovšem vzhledem k jeho dlouhodobé práci se rtutí nemusela být koncentrace rtuti v jeho vousech zanedbatelná. Rtuť by pak byla rozložena podél celého vousu. Analýza, která by toto vyloučila, však patrně nebyla provedena.

Problémem při stanovení různých látek ve vlasech je též vnější kontaminace. Malé ionty stopových kovů snadno proniknou vnitřními strukturami vlasů a vážou se na četné sulf-hydrylové skupiny keratinových proteinů, navíc staré vlasy mají zvýšenou propustnost.

Odhlédneme-li od uvedených nejistot, vyvstává otázka, jaký má stanovená koncentrace rtuti význam a jaké riziko podle současných poznatků dokazuje. Například při koncentracích rtuti ve vlasech okolo 50 mikrogramů na gram existuje pětiprocentní riziko neurologického poškození, ³⁾ takže ani taková koncentrace nedokazuje nezbytně akutní otravu. Přitom lze očekávat, že vousy budou vzhledem k poloviční rychlosti růstu ve srovnání s vlasy vykazovat koncentraci zjevně vyšší.

Vzorek analyzoval také J. Pallon na Univerzitě v Lundu. Použil metodu, ⁴⁾ která umožňuje stanovit prostorové distribuce prvků v materiálu. Tak byla nalezena velmi vysoká lokální koncentrace rtuti blízko kořínku a zjistilo se, že se rtuť nachází uvnitř vlasu. Jelikož se dostává do vlasů krví a její metabolizmus je velmi rychlý, ukazuje sledování koncentrace rtuti směrem od kořínku podél vlasu vlastně časovou závislost. Pallon tak došel k závěru, že rtuť požil Brahe den před smrtí a expozice rtuti trvala méně než jednu hodinu. Kromě rtuti byly poblíže kořínku vlasu nalezeny též oblasti s lokální koncentrací železa a vápníku. Je škoda, že byla analyzována pouze vzdálenost na vlasu odpovídající asi třem dnům před smrtí, a nikoliv delší úsek, aby mohl být ve vlasech zjištěn eventuální výskyt rtuti odpovídající požití 11–12 dní před smrtí, které předpokládal Kampe.

V Pallonově zprávě nejsou uvedeny údaje o absolutní koncentraci rtuti, což tedy samo o sobě vypovídá poměrně málo o otravě. Pro rychlost růstu vlasů (na temeni hlavy) se obvykle udává hodnota 1 cm za měsíc, avšak byly hlášeny i hodnoty 0,6–3,6 cm za měsíc a lze též očekávat, že je rychlost ovlivněna zdravotním stavem. A jak naložili s výsledky Pallonovy studie Gilderovi? Brahe byl otráven rtutí dvakrát: poprvé 11 dní před smrtí, kdy onemocněl, přičemž druhou dávku, již smrtelnou, dostal 13 hodin před smrtí. Gilderovi tento časový údaj uvádějí ⁵⁾ bez jakékoli tolerance, jelikož zřejmě zapadá do jejich scénáře, Třináct hodin je dokonce název jedné z kapitol. Brahe tedy dostal jed v předvečer své smrti, než se odebral na lože, toho dne, kdy se mu v nemoci poněkud ulevilo a odkázal výsledky svých dlouholetých pozorování svým dědicům. Ve své fantazii pak Gilderovi zacházejí daleko, když přítomnost železa a vápníku ve vlasu vysvětlují tím, že travič použil meziprodukt přípravy Brahova „elixíru“ z jeho laboratoře, obsahující prudce jedovatý chlorid rtuťnatý a železo, a aby zamaskoval jeho silně žíravé účinky, podal jej v mléce (obsahuje vápník). Přitom je známo, že oba prvky jsou přirozené komponenty organizmu a jejich přítomnost ve vlasech může odrážet jejich odbourávání v těle v důsledku poškození organizmu nebo některého orgánu (např. fenomén označovaný jako „biologicky nedostupný vápník“, který se objevuje ve vlasech).

Stojí snad za zmínku, že r. 1979 byla rovněž ve vlasech Isaaca Newtona nalezena rtuť, údajně v koncentraci přibližně 200 mikrogramů na gram, tedy podstatně vyšší než u Braha; jelikož Newton jakožto alchymista pracoval též dlouhodobě se rtutí, patrně to nebylo shledáno překvapivým a bylo tomu připsáno jeho zvláštní chování v určité fázi života.

A jak vysvětlují Brahovu otravu rtutí experti, kteří provedli chemické analýzy? Emeritní ředitel Ústavu soudní chemie Kampe se domnívá, že Brahe byl skutečně zavražděn, a sice s největší pravděpodobností Keplerovou manželkou Barbarou, kterou nazývá „sériovým vrahem“ (podezírá ji z vraždy předchozího manžela a dvou vlastních dětí, a snad i z pokusu o otravu samotného Keplera). Claus Thykier, emeritní ředitel Muzea Ole Romera v Taastrupu v Dánsku, který s Kampem spolupracoval, usuzuje, že Brahe trpěl neduhem obvyklým u mužů jeho stáří a otrávil se sám nešťastnou náhodou vlastním „univerzálním lékem“, jehož jedna komponenta obsahovala rtuť (Medicamenta tria). Pallon připouští jak možnost, že se Brahe otrávil sám, užitím léku nebo omylem, tak možnost, že byl otráven někým jiným.

Že se naskýtají i jiná vysvětlení Brahovy smrti, ukazuje velmi názorně ve své recenzi profesor fyziky a astronomie Marcelo Gleiser, ⁶⁾ když pouze jako „cvičení v předpojatosti“ zcela dobře zdůvodňuje i možnost Brahovy sebevraždy. Zmiňuje jeho depresi po smrti mladšího bratra, vyčerpání ze sporů s Ursem, který ho falešně obvinil z plagiátorství, vážné finanční problémy, a konečně pochopení skutečnosti, že jeho geocentrické pojetí světa je chybné a že Koperník má pravdu. Naproti tomu Gilderovi ve své předpojatosti veškeré jiné možnosti kromě vraždy vylučují.

Jisté je, že Kepler výsledky Brahových pozorování potřeboval a vztahy mezi ním a Brahem byly značně problémové, ale jak se srovnávají s jeho obviněním z vraždy následující fakta? Jen několik týdnů před Brahovou smrtí bylo dohodnuto na společné audienci u císaře Rudolfa II., že Kepler bude Brahova data zpracovávat (Rudolfínské tabulky) a Brahe údajně ještě na smrtelném loži Keplera prosil, aby toto dílo co nejdříve dokončil; nedlouho po Brahově smrti pak zarmoucený Kepler napsal svou Elegii na smrt Tychona Braha.

Některé pasáže se v knize doslova opakují (citování ze Self-Analysis na s. 23 a 244 či popis Brahova Elixíru v kapitole 24 a v dodatku). Jisté rozpaky v čtenářích vyvolá i konstatování autorů: Zatímco je tak trochu záhadou, proč je tolik Keplerových inkriminujících dopisů pro historii ztraceno (a jsou známy pouze z často zděšených odpovědí jeho korespondentů), není těžké si představit Mästlinovo přání takovou korespondenci zničit (s. 189).

Kniha je doplněna poměrně obsáhlou bibliografií, portréty, historickými ilustracemi modelů planetárních soustav, astronomických pozorovacích zařízení. Měla zjevně vzbudit senzaci. Psána je velmi sugestivně a poutavě, takže je víceméně na čtenáři samotném, nakolik kritický postoj k ní zaujme. I když autoři shromáždili spoustu cenného materiálu, jeví se nařčení člověka z vraždy – nota bene proslulého učence, který je již téměř čtyři století mrtev a nemůže se hájit – jako vysoce neetické.

Kniha Gilderových vyšla nedávno též v německém překladu pod názvem Der Fall Kepler – Mord im Namen der Wissenschaft ⁷⁾ a vzbudila velmi ostrou kritiku ze strany představenstva Keplerovy společnosti, vyjádřenou profesorem Manfredem Fischerem. Odmítavé stanovisko ke knize vyjádřil též prof. Volker Bialas, dlouholetý ředitel Keplerovy komise při Bavorské akademii věd.

Čtenáři, který se chce podrobně seznámit se životem a dílem obou velikánů – Braha a Keplera – aniž by byl zatěžován doprovodnými spekulacemi, lze navrhnout k přečtení i jiná, poměrně nová díla. ⁸⁾ Pak bude moci též sám posoudit, zda by byl Kepler pouhou poznámkou pod čarou v dnešních vědeckých knihách, kdyby nebylo Braha, jak praví hned na počátku své knihy (s. 1) Gilderovi.