Metody hodnocení vědy

Čtu diskuse o metodách hodnocení vědy a nemohu se zbavit dlouhodobého dojmu, že základem všeho vzájemného nepochopení je lingvistický omyl. Jestliže my lidé máme porozumět nějaké skutečnosti, musíme si ji nejprve adekvátně pojmenovat. A povšimněte si, prosím, že prakticky všichni účastníci diskuse užívají slovo věda v singuláru a logicky ji ztotožňují se „svou vědou“. Slovo věda v singuláru je ovšem jen čisté abstraktum, za nímž se skrývá – stejně jako třeba za slovem sport – množství velmi různorodých disciplín, oborů, které mnohdy mají k sobě stejně blízko jako šachy, atletika, krasobruslení a automobilová formule jedna. Ostatně v plurálu se věda vyskytuje i v názvu Akademie věd.

Pokud si dobře vzpomínám, nejen fyzika nás učí, že různorodost je stav vyšší, byť hůře udržitelný. Připusťme tedy, že neexistuje jedna věda, a celý problém se nám neuvěřitelně zjednoduší. Nebudeme muset hledat jednotnou metodiku hodnocení pro všechny vědy, ale adekvátní metodiku pro tu kterou skupinu věd. Proveďme skutečně vědeckou analýzu, jakým způsobem fungují jednotlivé vědy a jakým způsobem se v nich prezentují a prosazují výstupy a objevy. A vyjděme při tom z toho, co nás učili již na základní škole, totiž z poznatku, že to, co chci měřit, si svým charakterem určuje volbu měřidla a měřítka.

Existuje-li tedy například kvalifikované přesvědčení, že v oblasti věd o živé přírodě je metodika založená na faktoru dopadu (IF) vhodná, není důvod ji okamžitě nepřijmout a neužívat.

Existuje-li ale stejně kvalifikované přesvědčení, že pro jiné vědy je metodika IF nevhodná, ba smrtící – a skutečnost, že nikde na světě není třeba v oblasti humanitních věd užívána, tomu nasvědčuje – vzdejme se co nejrychleji všech marných pokusů tuto metodiku na dané vědy aplikovat a pokusme se najít jiné metody objektivního posouzení výsledků takových vědeckých pracovišť.

V tomto smyslu nemohu souhlasit s názory doktora M. Profanta, který sice hájí humanitní obory, ale zároveň žije v zajetí představy, že celý problém lze vyřešit jen tím, že se zahraniční databáze korigují seznamy správných domácích neimpaktovaných časopisů. Ponechávám stranou fakt, že v humanitních oborech má většinou daleko větší váhu publikace knižní, a zvláště publikace kolektivní, která může vznikat až desítky let (například práce slovníkové). Ponechávám stranou i stále rostoucí význam kontinuálně vytvářených databází publikovaných na internetu. Podstatné totiž je, že vzhledem k charakteru společenských věd jsou všechny pokusy o vytvoření takovéhoto správného seznamu předem odsouzeny k nezdaru.

Takové seznamy budou totiž buď příliš restriktivní, budou badatelům diktovat, kde smějí a nesmějí publikovat a část produkce budou předem diskvalifikovat, nebo budou naopak tak široké, že ztratí smysl.

Dosavadní přístup je ovšem spíše restriktivní. Dokládá to ostatně i sama Profantova úvaha o tom, že v dosud sestavených seznamech bylo nejen moc časopisů historických, ale dokonce vedle sebe Slovanský přehled a Byzantoslavica. Při minimální znalosti těchto časopisů a oborů, kterým tyto časopisy slouží, by totiž musel vědět, že neexistuje důvod, proč by některý z nich měl být administrativně prohlášen za méně vědecký, a tím by měly být odborně diskvalifikovány všechny příspěvky v něm publikované. Ve skutečnosti totiž platí pravý opak: v zahraničních databázích a domácích dosud sestavovaných seznamech je málo časopisů historických a slavistických, neboť kromě řady českých periodik v nich chybějí například i významné časopisy slovenské, polské, rakouské, německé, italské ad.

Navrhovaná metodika IF je v humanitních vědách cestou do pekel, protože v těchto vědách naprosto neplatí dva axiomy, na nichž stojí, totiž:

1. předpoklad, že správná věda je pouze ta, která vstupuje do globální, celosvětové komunikace; 2. přesvědčení, že hodnotu vědeckého výstupu lze odvodit od způsobu jeho publikace. Abych zůstal věrný svým východiskům, zdůrazňuji, že následující stručné úvahy vycházejí z mé osobní zkušenosti literárního vědce a bohemisty:

Ad 1) Humanitní vědy jsou svou povahou lokální, neboť jsou existenciálně spojeny s určitým místem a komunitou, která v něm žije, ať už si ji vymezíme jako národ, nebo jako obyvatelstvo. Jakkoli je vždy dobré, když český badatel pronikne i do širšího evropského kontextu, primárním adresátem humanitních věd není celosvětová vědecká veřejnost jako spíše naše česká společnost (a tak je tomu v každé zemi). Je ostatně dosti těžké představit si, že by pravým adresátem studií o českém národním obrození nebo budovatelské kultuře padesátých let byl čtenář některého z amerických časopisů. Publikace v češtině a v českém nakladatelství nebo časopise z tohoto pohledu není vadou, ale předností.

Potíž je v tom, že zatímco význam určitého objevu v přírodních vědách je většinou patrný téměř hned, ve společenských vědách se myšlenka do mezinárodního kontextu prosazuje mnohem pomaleji, zato v něm ale mnohem déle přetrvává. Příklad: studie našeho předního literárního vědce a estetika Jana Mukařovského vznikly ve třicátých letech, širšího mezinárodního ohlasu došly teprve od let padesátých a šedesátých.

Ad 2) Komunikace ve vědách typu vědy literární nestojí na několika málo prestižních nakladatelstvích nebo časopisech, a to ani zde doma, ani nikde v zahraničí. Třebaže existuje poměrně široký okruh médií, která jsou relativní zárukou hodnoty daného vědeckého výstupu, absolutně neplatí, že to, co je publikováno mimo tato média, je vědecky nehodnotné. Například: ctihodné nakladatelství Academia vydalo v minulých letech několik literárněvědných prací, které stojí hluboce pod úrovní oboru, kdežto jiná, mnohdy efemérní nakladatelství vydávají zajímavé práce.

V diskusi zaznělo, že obory, které nebudou užívat metodiku IF, jsou odsouzeny k tomu, aby je opět subjektivně posuzovaly nějaké komise. Osobně si myslím, že IF nenahradí hodnotící komise v žádném oboru. Nicméně jsem přesvědčen, že i v humanitních vědách lze vytvořit náročnou metodiku hodnocení a evidence vědeckých výstupů.

Taková evidence ovšem nemůže mít podobu jednoduchých pravidel a seznamů, na jejichž základě budou úředníci mechanicky určovat, co je a co není věda, ale prestižní domácí databáze, jež by byla redigována skupinami odborníků, kteří by byli vybíráni, organizováni a strukturováni obdobně jako v Grantové agentuře. Tito odborníci by na základě svých odborných znalostí byli schopni určovat pravidla, ale také rozhodovat o významu a váze jednotlivých konkrétních výstupů.