Opět tu máme samozvance a ztroskotance?

Předmětem mé reakce není vlastní odborný a velice fundovaně napsaný text o úpravách odpadů, proti kterému nemohu mít žádné věcné námitky. Na co však mám potřebu zareagovat, je úvod tohoto článku, ve kterém autor nepokrytě a dosti nevybíravě napadá „samozvané ochránce životního prostředí a takzvané ekologické aktivisty“. Je velká škoda, že tento jinak velice dobrý článek byl uveden takovou snůškou ošklivých klišé a frází, které velmi zkazily celkový dojem z článku a v neposlední řadě pokazily i image časopisu Vesmír jako seriózního a objektivního vědeckého periodika.

První věcí, nad kterou se musím pozastavit, je termín „samozvaní ochránci životního prostředí“. Chápeme-li „samozvaného ochránce“ jako někoho, koho k ochraně čehokoliv nikdo nezval, a tudíž nemá právo takovou ochranu prosazovat, kdo potom toto právo má, kdo je tím přizvaným a legitimním ochráncem, v tomto případě životního prostředí? Pan profesor Vondruška by měl vysvětlit, kdo uděluje právo být legitimním ochráncem životního prostředí (snad on osobně?). A může vůbec někdo toto právo dostat? Příroda, jak všichni víme a jak praví jistý český „klasik“, nedala nikomu mandát k tomu, aby ji chránil! Nebo celý problém uchopíme tak, že právo chránit přírodu a životní prostředí má pouze úzká skupina lidí – profesionálů a úředníků – pro konkrétní zúženou problematiku (např. ochranu ovzduší, vod, ZPF, hospodaření s odpady apod.) přímo vyjmenovanou zákonem, která se musí řídit při ochraně životního prostředí striktně úředním postupem (se všemi riziky, která z toho vyplývají, jako je omylnost, podléhání různým tlakům, korupce atd.)? Ale ani zde nedojdeme příliš daleko – vždyť např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny přiznává ve svém § 70 právo účastnit se ochrany přírody každému občanu této republiky. Podobně zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí dává právo každému občanu vyjádřit se k posuzovanému záměru a podat své připomínky a námitky. Jak z tohoto začarovaného kruhu filozofických otázek ven? Vy správné odpovědi znáte, pane profesore? Já se přiznám, že nad tímto problémem hloubám dosti často, ale na zcela jasnou a stoprocentní odpověď jsem dosud nepřišel, i když se výrazně kloním k názoru, že právem každého občana je vyjadřovat se a spolurozhodovat o tom, co se děje v jeho okolí. Obdivuji proto Vaši odvahu někoho takto rázně označovat za samozvaného… a cosi neblahého z naší nepříliš dávné historie mi to připomíná.

Druhou věcí, jež mne přímo trkla do očí, je zcela dokonalý přehled pana profesora Vondrušky o znalostech „samozvaných ochránců životního prostředí a tzv. ekologických aktivistů“, když píše, jak tito lidé „…ve svém romantizmu a při své tak typické absenci elementárních znalostí přírodovědných disciplín bojují za právo na bezodpadový svět…“. Bohužel zde autor využívá jakýsi „princip kolektivní nevzdělanosti“, kdy je celá skupina občanů naházena do jednoho pytle a tento pytel následně označen nálepkou „pozor, nevzdělanci!“. Kolik těchto ekologických aktivistů, pane profesore, znáte a s kolika z nich přicházíte do styku či pravidelně hovoříte, že si můžete dovolit kolektivně hodnotit a zpochybňovat jejich znalosti a vzdělání? Mohu Vám sdělit, že já osobně se v současné době pohybuji jak v prostředí akademických institucí (ČVUT), tak v prostředí občanských iniciativ (jedné z nich – základní organizace „Orlice“ Českého svazu ochránců přírody – jsem dokonce předsedou). A též se pohybuji v prostředí, kde se řeší tematika odpadů. Samozřejmě spolupracuji i s dalšími občanskými iniciativami – mj. konkrétně i v problematice odpadů. Mohu říci, že většina lidí z těch, kteří se tomuto tématu věnují a se kterými přicházím do styku, mají vzdělání přírodovědného směru, popřípadě vzdělání orientované přímo na hospodaření s odpady. Já sám jsem studoval problematiku odpadů několik semestrů v rámci inženýrského i postgraduálního studia v oborech inženýrství životního prostředí, resp. aplikovaná a krajinná ekologie na Stavební fakultě ČVUT. Sám jsem si ze zájmu o toto téma sehnal a prostudoval mnoho odborného materiálu (včetně zahraničních prací). Dovoluji si proto mluvit, v rámci možností daných zákony, i do problematiky odpadového hospodářství ve svém okolí (městě, regionu, státě), jestliže jsem přesvědčen, že to je přínosné, resp. že tato problematika není řešena správným způsobem. Rovněž mne těší důvěra, s níž jsem byl požádán vedením stotisícového krajského města o spolupráci při přípravě městského plánu odpadového hospodářství. Musím říci, že ani já osobně, ani nikdo další z lidí, s nimiž spolupracuji a jež je možné nazvat „ekologickými aktivisty“, neprojevil takovou dávku naivity, aby hlásal „právo na bezodpadový svět“, jak se snaží podsouvat pan profesor Vondruška. Je pravděpodobné, že se mu dostala do ruky některá publikace popisující strategii minimalizace odpadů, označovanou poněkud nešťastným

anglickým termínem „zero waste“ (tedy nulový odpad), která je přirozeně podporována „ekologickými organizacemi“. Z otrockého překladu tohoto výrazu pak nejspíš je dovozován závěr, že tyto organizace militantně bojují za zcela „bezodpadový svět“. Možná by stálo za to přečíst si podrobně, co je v takových příručkách popsáno, nikoliv jenom jejich nadpis. Jinak nevidím, v čem lidé prokazují absenci elementárních znalostí, když požadují, aby bylo výrazněji preferováno třídění a recyklace odpadů na úkor prostého skládkování a spalování, aby nebyla jednostranně prosazována výstavba obřích spaloven komunálních odpadů jako všespasitelného řešení a aby byla přednost dávána raději netermickým metodám stabilizace a úpravy zbytkových odpadů (např. mechanicko-biologické úpravě komunálních odpadů) – zvláště když tito lidé poukazují většinou na tytéž věci, na které poukazuje sám pan prof. Vondruška ve svém článku.

V dalším odstavci autor píše pravdivou větu, že „objektivní podstatu jevů a problémů je nezbytné pracně studovat, zkoumat, a nikoliv odborný přístup nahrazovat subjektivními dojmy a názory, které si může bezostyšně učinit každý bez jakýchkoliv odborných znalostí a vynaložené práce“. Ač autor káže vodu, sám pije víno a bezostyšně prezentuje v seriózním vědeckém časopisu své subjektivní názory a osobní antipatie vůči lidem, které jen málo zná a jejichž názory a znalosti stěží podrobně studoval a pracně zkoumal. Doporučuji vynakládat mnohem více práce se shromažďováním podkladů a seznámením se s názory a myšlenkami druhých lidí před tím, než o nich začneme prohlašovat a publikovat nelichotivé až urážlivé věci.

Poslední věcí, která mne v negativním smyslu zaujala, je zajímavý poznatek o tom, kterak se „ekologičtí aktivisté (možná nechtěně reprezentovaní militantní složkou) diskreditují a odhalují postupně sami svým organizovaným porušováním zákonů před televizními kamerami…“. Toto je asi nejzávažnější pasáž, neboť zde již autor „ekologické aktivisty“ přímo obviňuje z organizovaného porušování zákonů (přičemž blíže nespecifikuje kterých). Nicméně už si nedává práci s tím, aby tato svá obvinění hodnověrně doložil. Pokud má pan profesor pocit, že někdo porušuje zákony, tak náš právní řád zná postupy, jak lze žádat nápravu a případné potrestání viníků. Takové obvinění z porušování zákonů je však závažné a musí být důsledně dokázáno. To v tomto případě uděláno nebylo, a proto zde jde bohužel jen o bohapustou pomluvu. Je velmi snadné nařknout někoho ze zlého činu, aniž to doložíme, a tím dotyčnému ublížit a poškodit ho v očích druhých. A je velmi smutné, jestliže se k tomu sníží představitel akademické obce. Nechci tvrdit, že ze všech praktik pohybujících se na hraně zákona (ale nikoliv za ní!), jež používají představitelé některých občanských organizací, jsem nadšen, nicméně v našich podmínkách představují často blokády, happeningy či úřední obstrukce jedinou možnost jak na daný problém upozornit, jak přimět média a odpovědné orgány, aby si dané záležitosti vůbec všimly a aby se o problému konečně začala vést vážná diskuse. Domnívám se, že dokud se v České republice mnozí političtí představitelé, úředníci, ale i někteří představitelé odborné veřejnosti nezbaví historicky zakořeněných zlozvyků (nekomunikování, povýšenectví, nezájmu, sobeckého hájení úzce rezortních či ryze individuálních zájmů, či dokonce porušování zákonů – viz nejnověji např. kauzu rozhodnutí ve věci dálnice D8 přes České středohoří, kde je porušení zákona státními úřady prokazatelné nálezem ombudsmana a NKÚ), budou podobné praktiky ještě dlouho potřebné a zcela legitimní.

Samozřejmě je možné a často nutné na stránkách časopisu polemizovat a nesouhlasit, ale i takový nesouhlas by měl být na určité kulturní úrovni a měl by dodržovat základní pravidla slušného chování.