Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Místo v srdci

PAVLA LOUCKÁ, VÁCLAV CÍLEK: Makom. Kniha míst, Nakladatelství Dokořán, Praha 2004, fotografie H. Rysová a V. Cílek, ilustrace Antonín Střížek, 268 stran, doporučená cena 288 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-86569-91-8
 |  14. 4. 2005
 |  Vesmír 84, 234, 2005/4

Nejlépe napsané knihy nelze v pravém slova smyslu recenzovat, dá se nad nimi jen žasnout. Většinou s neopodstatněným pocitem, že byly napsány právě pro nás, a to bez ohledu na to, zda autora občas potkáváme, nebo zda žije či žil někde jinde a někdy jindy.

Slovo makom prý pochází z hebrejštiny a znamená místo, ale spíš místo v srdci. O místech nestačí číst. Místa ohmatáváme, očicháváme, prohlížíme si je a nasloucháme jim. Do srdce nám pak vstupují sama, podobně jako lidé, které máme rádi, aniž nás kdy napadlo přemýšlet o jejich vlastnostech. Jdu takhle s Václavem Cílkem krajinou, zastaví se, vydloubne z trávy kámen a strčí mi ho pod nos: „Znáš ho?“ (Mlčím. Evidentně kus vápence, ale proč by se geolog ptal na takovou trivialitu.) „Myslel jsem, že tu znáš každý kámen,“ diví se Václav Cílek. A takhle je nutno vnímat celou jeho knihu o místech, volně navazující na „Krajiny vnitřní a vnější“ (viz Vesmír 82, 291, 2003/5). Ptá se trochu jinak, než jsme zvyklí, a mezi řádky neustále vkládá něco, čím nás buď mate, nebo rozesmává.

Autorův smysl pro humor není v rozporu se závažností kladených otázek (což platí obecně). Jako geolog vyhrabává Václav Cílek své sondy polní lopatkou, jako znalec umění, architektury, historie a literatury zkoumá hlubší vrstvy svým intelektem, používaným zde jako jeden z mnoha instrumentů. Tím hlavním je patrně vciťování – např. do zvuku dobře sladěných zvonců romského zvonkára pana Bastyura na Silické planině (ve Slovenském krasu): Stádo cinkajících ovcí na louce, to je chvíle před zrozením hudby. Zvuky stačí málo posunout, zacyklit v nových médiích a je tu projekt. Struktury přeskupujících ovcí stačí rozostřit, zpomalit, kombinovat, přenést na plátno nebo videopásek. Když jdou ovce krajinou, je umění na spadnutí. V takové chvíli by člověk měl, myslím, v devíti z deseti případů na tvorbu rezignovat, sednout si, dívat se a poslouchat, protože to, co k němu přichází, je nejspíš kvalitnější než to, co by z něj mohlo vycházet.

Zatímco v první části knihy autor reálná místa (Kutnou Horu, Kuks, Kladno, Litvínov…) navštěvuje a naslouchá jim, v druhé části se pokouší porozumět jim v kontextu doby. Aktuální je esej „Mezi svobodou a bezmocí“. Podle autora byl útlak politický nahrazen útlakem ekonomickým. Ten už se nezastavuje před branami rodin (sjednocovaných po léta konspirativním odporem vůči jednoznačnému viníkovi), ale vniká přímo do jejich nitra. Dnes člověk potřebuje peníze ne proto, aby byl bohatý, ale proto, aby se cítil bezpečnější. Autor si nepřeje, aby se socializmus vrátil, ale chce zjistit, proč část národa říká, že „tenkrát to bylo lepší“. Na toto téma volně navazuje esej „Mít čím dál víc a cítit se čím dál hůř“. V okamžiku, kdy lidé mají kde bydlet, zajímá je, kde bydlí. Parametry jsou nastaveny podivně, přes kult úspěchu. Nejeden čtenář si vybaví nejnovější proměny Prahy. Do módy přišlo bydlení v historických čtvrtích, dosud obývaných starousedlíky. Ti donedávna topili v kamnech, myli se v plechových vanách, pro vodu chodili na pavlač, ale žili tam a byli tam doma. Dnes se jich pohoršeně ptají: „Snad byste nechtěli žít v prominentní čtvrti?“

„Jsme také to, kde žijeme, kde máme doma,“ říká Václav Cílek a cituje G. K. Chestertona: Dvojím způsobem se můžeme dostat domů: První je, že zůstaneme, kde jsme. Druhý, že se vydáme na cestu kolem světa, a tak se zase vrátíme na místo, odkud jsme vyšli. Třetí a nejtěžší je patrně hledání makom, místa v nás samých. K tomuto místu se autor vydává v třetí části knihy, v níž se nejhlouběji dotýká toho, v čem ani sami sobě nerozumíme. Činí tak prostřednictvím příběhů, které se dobře čtou, jen závěry se z nich vyvozují těžko. A v tom je i kus úlevy – závěry o věcech, jež jsou někomu naprosto jasné, bývají únavné. Jestliže někoho z vás vyvede z míry příběh z prostředí tibetského buddhizmu (Miracosi, příteli milý), nabude možná dobré mysli v srovnávací indoevropské trpaslíkovědě (Fragment radostné vědy o trpaslících) a v klíčovém poznatku, že koneckonců má každý národ takové trpaslíky, jaké si zaslouží.

Jednou z vlastností Cílkovy knihy je, že ponechává otevřený prostor k zamyšlení čtenářům všeho druhu. Další její vlastností je, že jako soubor mnoha tázání a málo tvrzení uniká možnostem kritiky. Navíc to, co vidíme s autorem stejně, nás obohatí stejně jako to, co vidíme jinak. Domnívala jsem se, že v zájmu objektivity zde musím zmínit aspoň pravopisnou chybu, kterou jsem jako zavilý korektor postřehla proti své vůli. Když jsem ji ale chtěla citovat, už na založené stránce nebyla. Na racionální vysvětlení jevu se mě neptejte – a na iracionální nevěřím. Spolu s autorem tedy mysleme spíš na to, jak listnaté stromy změkčují a zvroucňují krajinu. V textu lze zaslechnout zvonce pana Bastyura a fotografiemi Hany Rysové se dá vstoupit do krajin zdevastovaných i utěšených, vnějších i vnitřních (včetně těch, které jsou zrcadlem nás samých).

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné