Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Co se stalo s českou biologií před 50 lety?

Ad P. Jerie, Vesmír 83, 593, 2004/10
 |  14. 4. 2005
 |  Vesmír 84, 232, 2005/4

I když by rádlovská úvaha „Co se stalo s českou biologií před 50 lety?“ stála za podrobnější polemiku, omezíme se jako historici vědy na několik poznámek k autorovu líčení vývoje naší biologie v 19. století a Rádlova přínosu. Dovolíme si současně uvést na pravou míru některá nedopatření a upozornit na úskalí povrchních závěrů a přílišné důvěřivosti vůči autoritám.

Překvapily nás některé autorovy omyly a dezinterpretace, neboť o vývoji naší biologie již existuje dostatek dostupné historické literatury podložené důkladným badatelským výzkumem. Autor spojuje počátky české biologie pouze s Janem Evangelistou Purkyněm a Janem Svatoplukem Preslem. Hned se však vnucuje otázka – co je „česká“ biologie či vůbec „česká“ věda? Tady musíme zdůraznit, že se obrozenci již od počátku 19. století snažili především o to, aby se čeština stala jazykem vědy a vzdělání na všech úrovních, avšak v první polovině 19. století byla hranice mezi tím, co je tschechisch a co böhmisch (čeština tyto jemné, ale výstižné nuance želbohu nerozlišuje), zatím jen neznatelná. České vlastenectví se do značné míry, zejména do r. 1848, překrývalo s vlastenectvím zemským. Vznikala tedy jazykově česká věda, ta však neznala nacionalizmus v podobě, jaký se zahnízdil ve vědeckých komunitách českých i německých od šedesátých let 19. stol. (i zde ovšem byly výjimky). Národnost byla věcí osobní volby, takže češství či němectví se často členilo napříč rodinami a národně uvědomělí vědci, kteří se aktivně hlásili k svým českým kořenům, psali nejen česky, ale i německy nebo latinsky, včetně J. E. Purkyně a J. S. Presla. Proto je vhodnější a méně matoucí mluvit v této době nikoli o české vědě, nýbrž o vědě či biologii v českých zemích. Podíváme-li se pak na vývoj biologie tímto prizmatem, nalézáme v českých zemích řadu vědců, kteří se zabývali biologickou problematikou a jejichž činnost neodmyslitelně patří i do vývoje české vědy či vývoje vědy v českých zemích.

Uveďme si několik příkladů. Biologii, též teoretickou, pěstovali mj. Caspar Sternberg, Vincenz Kosteletzky či Karel Bořivoj Presl, bratr J. S. Presla. Psali sice německy či latinsky, ale proč by jejich dílo nemělo patřit do kontextu vývoje české přírodovědy? Proč bychom do něj zařazovali jednoho Presla a druhého ne? Purkyně, jenž byl až do r. 1849 ve Vratislavi pruským profesorem, svá objevná díla tehdy publikoval jen v němčině nebo latině, do češtiny byla překládána teprve o hodně později. Proč bychom z vývoje naší vědy vyřazovali velké postavy, jakými byli Friedrich Rochleder, zakladatel rostlinné biochemie, či Purkyňův pražský žák a asistent Julius Sachs, zakladatel rostlinné fyziologie, a což teprve Gregor Mendel? A to se zmiňujeme jen o světoznámých osobnostech.

Konečně tu existuje i terminologický problém: Koho můžeme zařazovat mezi biology? Pokud je nám známo, z českých učenců užil termín „biologie“ jako prvý hrabě Georg Buquoy r. 1820 (většina českých historiků věd tohoto významného všestranného myslitele ignoruje; mimo jiné založil r. 1838 na svém panství první přírodní rezervaci v českých zemích – prales Žofín). Purkyně užíval termín „biologie“ jen zřídka, pro něj to byla „všeobecná fyziologie“.

Obraťme nyní pozornost k Rádlovu dílu. Když Rádl vyzdvihoval různé spisovatele nebo básníky, kteří prý psali o přírodě, značně přeháněl – jako polemik s cílem pohněvat soudobou vlastenčící a o teoretické problémy málo se zajímající společnost. Klidně přitom zapomněl na Boženu Němcovou, přispívající do Živy, kterou můžeme díky jejím zasvěceným referátům o flóře Slovenska řadit k prvním etnobotanikům. Z výčtu vypadla i Polákova geniální báseň Vznešenost přírody, plejáda mladých začínajících česky v Živě, jako byli zoolog Antonín Frič, botanik Ladislav Čelakovský (syn básníkův), J. Sachs, o němž jsme se již zmiňovali, a další. Ani to opoždění materialistického a darwinistického hnutí nebylo tak závažné. Čeští učenci se tenkrát do „hnutí“ sice nezapojovali, ale pěstovali vědu – i tu darwinisticky zaměřenou. Svědčí o tom mj. dílo Antonína Friče a Františka Vejdovského, kteří byli evolucionisté, ale nepociťovali potřebu to zdůrazňovat ani proti někomu bojovat, ostatně nebylo proti komu. Rádlovo podcenění biologie 19. století u nás jistě souvisí též s jeho nechutí vůči „romantické“ vědě, jak dokazují také jeho scestné úvahy o vědě Purkyňově a Masarykově. Kdyby Rádl viděl, co přineslo „materialistické“ hnutí poloviny 20. století v socialistickém Československu, které tu správně P. Jerie připomněl, hořce by zaplakal a litoval svých slov.

Vidíme-li bohatý vývoj jazykově české biologie a celkově i biologie v českých zemích v průběhu 19. století, stěží budeme hovořit jedním dechem s Jeriem o fyziologu Františku Marešovi, jenž začal ve vědě působit až od osmdesátých let 19. stol., jako o zakladateli české biologie. Mareš sice zavedl biologii jako učební obor na lékařské fakultě české univerzity v Praze a vychoval několik významných žáků, mj. fyziologa Edwarda Babáka, ale sám neproslul žádným podstatnějším objevem a v politice skončil jako protagonista českého fašizmu. Byl to kontroverzní vědec a člověk, jehož hlavní přínos spočívá v autorství spisu Idealism a realism v přírodní vědě (1901). Toto dílo právem vyvolalo vážné polemiky mezi našimi přírodovědci, z nichž mnozí si začali uvědomovat meze mechanistického paradigmatu v přírodovědě, a povzbudilo biology, aby svůj obor pokládali za svébytný a ne za pouhou aplikovanou chemii či fyziku. Musíme však zdůraznit, že na přelomu 19. a 20. století již měla česká biologie jiné skutečně silné osobnosti evropského formátu; jmenujme jen Jeriem vzpomenutého Vejdovského, stejně jako Jeriem opomenutého a nejvýraznějšího Bohumila Němce.

Konečně nerozumíme ani Jeriově závěrečné úvaze o českých biolozích, kteří navazovali počátkem 20. století na Rádla. Byli takoví? Jistě ne Mareš, jistě ne Němec, jistě ne Velenovský… Rádl měl ve vývoji naší biologie izolované postavení, jeho přínos pro biologii byl bezpochyby podceněn, ale takové též bývají osudy vědy a vědců. Historikovi vědy jde o zhodnocení reálného vývoje, ne o jakousi rekonstrukci či dekonstrukci ex post, ke které se v jinak sympatické snaze ocenit Rádla uchyluje P. Jerie.

Literatura

J. Janko: Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, Praha 1997
J. Janko, S. Štrbáňová: Věda Purkyňovy doby, Praha 1988
L. Viniklář (ed.): Vývoj české přírodovědy, Praha 1931

Ke stažení

RUBRIKA: Diskuse

O autorech

Soňa Štrbáňová

Jan Janko

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné