Pozorování evoluce za humny

Pokud druh obývá více míst s různými ekologickými podmínkami (např. nějaký lesní pták hnízdí v listnatých porostech, v jehličnatých monokulturách a na pasekách), je pravděpodobné, že se rozdílné selekční tlaky působící v různých místech projeví v genetické odlišnosti jednotlivých populací tohoto druhu. Pokud se ovšem budou jedinci mezi populacemi často vyměňovat, budou se rozdíly vznikající selekcí stírat vlivem silného toku genů. Tato úvaha implicitně předpokládá, že geny tečou mezi populacemi náhodně. Prokázat tuto teorii v přírodě je přetěžký úkol – evoluce probíhá v časových a prostorových měřítkách, která vědci pracující v terénu většinou nejsou schopni podchytit. Badatelé z anglického Oxfordu však tyto obtíže překonali a shromáždili unikátní datový materiál: v letech 1965–2000 zaznamenávali u místní populace sýkory koňadry (Parus major) skoro všechny myslitelné údaje vztahující se k reprodukční úspěšnosti. Jejich analýza přinesla překvapivé výsledky. Jednak na ploše několika km² existují místa s různě kvalitním prostředím, ve kterých se selektují různě velká mláďata, což lze v mozaikovitém prostředí anglické stromovité krajiny vcelku předpokládat. Kromě toho se však hnízdící ptáci rozdílně rozmísťují – větší jedinci se usazují jinde než menší. Můžeme tak v tomto miniaturním prostorovém měřítku sledovat genetické a fenotypové rozrůzňování částí sledované populace koňader, které je z velké míry způsobeno usměrněným šířením různých jedinců. Poměrně dlouhá doba, po kterou byla populace zkoumána, pak umožňuje zachytit trendy ve změnách fenotypu a genotypu koňader: ptáci v severní části sledované plochy během 35 let „vyrostli“, ti z východní části se naopak „zmenšují“. Děje se tu tedy pravý opak toho, co říká poučka na začátku článku a co bychom čekali, kdyby šíření jedinců bylo prostorově homogenní (tok genů by vedl k zahlazování rozdílů). Jak vidno, studium zvířat v přírodě dokáže s evolučními a ekologickými teoriemi pořádně zamávat. (Nature 433, 60–65, 2005)