Ad Skryté dilema robotiky

Nabízí se ještě další pohled na psychično umělé inteligence, který jste neuvedl, ale který stojí, dle mého názoru, za zmínku. Zdánlivě se podobá tomu objektivistickému (řekl bych spíše pozitivistickému). Přijmout skutečnost, že o vnitřním životě robota nic nevíme, ale zároveň konstatovat, že jsme to my, kdo určuje, zda je robot myslící a rozumějící, nebo jen stroj. Toto paradigma nevede k behaviorizmu umělé inteligence, nýbrž k teorii mysli (robotů) a na rozdíl od ostatních přístupů lze hypotézy v jeho rámci testovat již nyní, kdy myslící roboti ještě nebyli sestrojeni. My je tu již máme, totiž v našich myslích, mýtech, románech a filmech. Nějak se liší od lidí, nějak od ostatních strojů, nějak je potřebujeme a vztahujeme se k nim. Všechno bez ohledu na to, jak budou v budoucnu konstruováni a zda se nám to vůbec podaří. Takové paradigma orientované na vztah nás pak přivede od robotů a mimozemšťanů ke vztahu k delfínům, cizincům, příslušníkům druhého pohlaví a vůbec ostatním lidem. Co určuje, zda se rozhodnu druhého vnímat jako věc, nebo naopak respektovat jej jako oduševnělou, vnitřně prožívající bytost? Možná by stálo za to začít z této perspektivy uvažovat o robotech, protože jde (zatím) o téma celkem emočně nezatížené a politicky neutrální.

Michal Šimeček (e-mail: michal.simecek@volny.cz)

Odpověď:

…Snad jen, že to vidím jako zkřížení třetího a čtvrtého postoje (z těch mnou uvedených) plus reflexe sebe sama jakožto toho, kdo má ten či onen postoj, přičemž je to „jen“ postoj, nikoliv teze o skutečnosti.

Ivan M. Havel