Duchem nepřítomné impérium

Máme tendenci dívat se na britskou společnost 19. a raného 20. století jako na společnost prosycenou imperializmem. Vždyť britské impérium bylo tak obrovské, že jistě potřebovalo podporu všech svých občanů. Dokonce i moderní filmy a dokumenty nás přesvědčují, že ve viktoriánské éře se žilo impériem, a to i v případech, že tento názor nemá oporu v původních textech, kde se o nějaké formě imperializmu často vůbec nemluví. Řekli bychom, že viktoriáni mlčí o říši stejně jako mlčí třeba o sexu.

Impérium pochopitelně zanechalo v britském myšlení svoji stopu – všichni pili čaj, dováželi cukr a mladíci odcházeli do války. Zejména v druhé polovině 19. století se konaly obrovité přehlídky a pompézní slavnosti. Přesto se zdá, že mnoho Britů si existenci impéria celkem nepřipouštělo. Když se podíváme třeba na klasický britský román prvních tří čtvrtin 19. století, tak se v něm koloniální tematika téměř nevyskytuje a něco podobného platí i o dalších uměleckých formách. Člověk by si myslel, že se exotické orientální motivy objeví třeba v britské opeře, ale kdepak – většina umělců zjevně dávala přednost anglickému středověku a král Artuš byl populárnější než nějaký mahárádža. Podobně málo se v anglických městech uplatňují všelijaké pomníky dobyvatelů a vojáků, jaké jsou třeba ve Francii anebo v jiném kontextu v Americe docela běžné. Britská klasická literatura se prostě odehrává doma, ve staré dobré Anglii, možná někde na vřesovišti nebo v pochmurných domech na předměstí, ale jen málokdy v Arábii či Indii.

Jak je to u tak kosmopolitních Angličanů vůbec možné? Jedno vysvětlení nabízí samotná povaha tamějších umělců. Rozhodně to nebyli typičtí Britové, mnozí z nich se stavěli proti dobovému vkusu a všem druhům válek. Budovatelé impéria jim to vraceli a hodnotné formy umění prostě přehlíželi. Jistě, byl tu Rudyard Kipling a pár dalších autorů, ale když se podíváme na školní učebnice, zjistíme, že britské děti toho věděly pozoruhodně málo o novějších dějinách své vlastní země a o zeměpisu světa. Učitelům pravděpodobně připadaly tyto oblasti ve srovnání třeba s počty příliš málo praktické. Děti toho znaly víc o klasickém Římě než o anglické reformaci 16. století. Dokonce i první mapy světa se v učebnách objevily teprve v roce 1880, ale na většině škol až kolem roku 1900.

Celá situace je zvláštní. Na jednu stranu byla britská říše předmětem národní pýchy, ale na druhou stranu o ní většina obyvatel věděla málo konkrétního. Od školy přece čekáme, že se v ní bude zpívat hymna jako v Rakousku nebo vytahovat vlajka na stožár jako v Americe. Klasickou funkcí školy vždycky byla nějaká výchova k vlastenectví. Jím přece společnost drží pohromadě! Jenže v Británii 19. století byli vlastenci považováni spíš za nebezpečné či anomální živly. Britové až do roku 1983 nebyli občané v evropském smyslu slova, ale poddaní královské koruny. To, co bylo naléváno do hlavy anglického dítěte, nebylo vlastenectví, ale příslušnost k určité kastě – společenské třídě – a návod jak se chovat k ostatním třídám. Ve výchově nebyla zdůrazňována Anglie, ale poslušnost, odpovědnost, pilná práce a nebezpečí socializmu. Anglie je nějak jiná a člověk si mimoděk klade otázku, zda do Evropské unie patří – byť z různých důvodů – víc Anglie nebo Turecko.

Ještě koncem 19. století oficiální propaganda o impériu v podstatě mlčela, jako by se bála toho, že farmáři zvednou hlavu a začnou se zabývat širšími politickými záležitostmi místo toho, aby žili podle starých zvyků své komunity. Impérium bylo nižšími třídami vnímáno spíš jako tíživá povinnost, která odváděla mladé muže za neznámými cíli na neznámá bojiště. Většina Anglie měla úplně jiné priority než udržovat říši v chodu. Navíc mapy lžou v tom smyslu, že za britské impérium považují i ty oblasti, kde pár Britů s obtížemi udržovalo obchodní kontakty s místními náčelníky. Jedinou zemí, která praktické Brity většinu 19. století skutečně zajímala, byla Amerika jako náhradní Anglie, ale s ložisky zlata a dostatkem zemědělské půdy.

Situace se začala podstatně měnit až během búrské války v letech 1899–1902, kdy britská „globalizovaná“ aristokracie potřebovala podporu obyvatelstva, které se stavělo k možnosti umírat za vlast někde ve vzdálené Africe přinejmenším chladně. I ve 20. století byli Britové zaměřeni víc sami na sebe – na Anglii – než na cizinu. Británie byla imperiální mocností, ale Britové sami byli pozoruhodně málo imperiální. B. Porter se domnívá, že mýtus imperiální Anglie vytvořila hlavně po 2. světové válce jistá nostalgie rozpadající se říše a potřeba zasadit dobrodružné povídky a filmy do exotického prostředí.

Oč méně znamenalo impérium pro obyčejného Angličana, o to více působilo na přírodovědce typu geologa Charlese Lyella nebo biologa Charlese Darwina, kteří své velké syntézy mohli vytvořit jen na základě „globální sítě“ obchodních stanic, vojenských a mapovacích expedic a vědě oddaných úředníků koloniální vlády. Ve zpětném pohledu se však zdá, že impérium položilo nadregionální základy anglosaské vědy. Tato tradice je dobře patrná např. v současné americké vědě, kde je v přírodních vědách financováno víc projektů pro práci ve světě než pro práci doma.