Přirozenost přírody

„Co máme říct?“ přešlapují rozpačitě děti posílané se vzkazem k nerudnému sousedovi. „Prostě se chovejte přirozeně,“ odbude je rodič. Jinými slovy po nich chce, aby se chovaly nenuceně, tj. za daných okolností nepřirozeně. Patrně by se ale vyděsil, kdyby ho děti vzaly za slovo a daly své přirozenosti volný průchod.

Co je přirozené? Na to lze těžko odpovědět, protože v každém období vývoje lidstva i jedince je to něco jiného. Když si nemluvně krátce po narození cucá palec, je to přirozené, kdyby to dělal dospělý, asi by to za přirozené považováno nebylo. Navíc se jak přirozené projevy, tak jejich hodnocení liší i místně – jiný kraj, jiný mrav. Podle slovníků je přirozené to, co je dáno přírodní zákonitostí (přirozený běh světa), co nebylo způsobeno lidským zásahem (přirozená hranice v podobě řeky nebo pohoří), co je bezprostřední (přirozený smích), co je běžné (přirozený důsledek choroby) a ve starší literatuře také to, co je dáno rodem či národností (přirozený Čech).

Snad abychom začali rozením. Staročeské roditi znamenalo chtít a neroditi nechtít (papež nerodi ciesařě korunovati = nehodlá). Od toho pak vznikla neroda čili nechuť. Co myslí autor staročeské satiry „Podkoní a žák“ sdělením, že je třeba pitie ctného do nerody, není těžké uhodnout. To ale uvádím jen pro zajímavost, protože staré zaniklé sloveso roditi, z nějž se nám dochoval už jen ten nerudný („nechtějící“, tudíž zarputilý) soused, mělo úplně jinou etymologii a s dnešním rodit ve významu množit rod nijak nesouvisí. Poněkud nepřehledný je ovšem i původ rodu.

V dnešní době rozlišujeme rod jakožto potomky jedněch prarodičů, tedy rodinu v širším slova smyslu, rod obecně jako společenství lidí blízkých původem, krajem či jazykem, rod etnografický jako skupinu lidí odvozujících svůj původ od skutečného či domnělého (většinou sakralizovaného) prapředka, rod botanický a zoologický, rod jakožto pohlaví, ale i rod jmenný v mluvnici, který se s pohlavím nepřekrývá (jezevec je rodu mužského a hyena rodu ženského, ať jde o samici nebo o samce), popřípadě rod slovesný, který s pohlavím nemá vůbec nic společného (je zkrátka činný nebo trpný). Slovo rod nejspíš existovalo již v praslovanštině a o jeho předslovanském vývoji se toho moc neví, do souvislosti bývá dáváno se slovy označujícími úrodu nebo růst (pohanští Slované snad prý uctívali nějaké božstvo Rod, které mělo na starosti hojnost).

Už od staročeštiny jsou známa slova od rodu odvozená – příroda a přirozenie (v obou dnešních významech). Tak jako úroda vznikla od urodit se, vznikla příroda od přirodit se. Zpočátku tedy byla příroda prostě to, co se přirodilo pravidelným přírůstkem – a tím se to stalo přirozeným. Nevím, jestli u nás pak přirozenosti valem ubývalo, jisto je, že samo slovo příroda upadlo v zapomnění a nebýt obrození, patrně bychom dnes žádnou přírodu (ve slovníku) neměli. Obrozenci nám ji vrátili, ovšem přes ruštinu, u nás už po ní (v jazyce) nebylo ani památky.

Starobylé je i slovo národ. Ve staročeštině to bylo tvorstvo, které se narodilo, resp. urodilo (národ králový i národ rybí), pohlaví (ženský národ), generace (třetí národ), kmen, a nakonec svazek kmenů. Na Slovensku a v přilehlých moravských končinách se slovo národ uplatňuje též jako synonymum narození – být hluchý od národu není urážka. Východočech zas slovem národní míní velikost (národní koláč není žádná jednohubka). Úvahu, jak to souvisí s národní přirozeností, přenechám laskavému čtenáři.

Dnes tedy máme (ve slovníku) všelijaké přírody, úrody, obrody, národy i jiné -rody; někdo se odrodí, jiný porodí, další se narodí… a východní Slované brzy oslaví Rožděstvo, jemuž my už tradičně „slovansky“ říkáme Vánoce (Weihnachten).