Měsíční fáze po staročesku

Staročeské pln měsiec a nov měsiec jsou nám srozumitelné, ale co znamenal vetech měsiec? Z nejedné staročeské památky víme, že se v tu dobu mělo trhat léčivé jmelí. Asi nejpřesvědčivěji je tato doba určena v lékařském sborníku neznámého františkána z poloviny 15. století: „A to [trhání jmelí] má býti na vetech, to jest, když měsiec scházie doluov.“ Víme tedy, co je slovem míněno, ale nevíme, kam slovo zařadit. Vetech měsiec, doložený např. v Mistra Křišťana lékařských kniehách z poloviny 15. stol., nám zní jako jmenný tvar přídavného jména vetchý, ale měsiec na vetech vypadá spíš na vazbu s podstatným jménem (podobně jako „na podzim“). Měsiec na vetchu zas naznačuje, že snad existovalo vetcho (jako „horko“ či „mokro“). A ejhle – ono je skutečně doloženo, a to v Pasionále muzejním z poloviny 14. stol., kde „vetchem [sukně z poustevníka] opadla“ (analogicky k „vlhkem shnila“ apod.). A to ještě není všechno. V rukopisných památkách je navetech (resp. nawetech) psáno dohromady. Jde tedy vůbec o předložku „na“? Taky mohlo jít o jmenné přídavné jméno s předponou vyjadřující částečnou vetchost, tedy měsíc „návetchý“, postarší. Tento způsob tvoření se ve staročeských textech vyskytuje, např. náryšav (nazrzlý) či násladký (nasládlý). O „vetchu“ a jeho proměnách existují i sekundární doklady, např. J. Dobrovský uvádí slovní spojení „měsíc jest na vetech“, J. Jungmann zařadil do slovníku podstatné jméno vetech – schylek, oubytek, schodek. Ze staré ruštiny je doložen vetoch (měsíc v poslední čtvrti i poslední týden lunárního měsíce). Skončeme Mudroslovím F. L. Čelakovského: „Takový mu život jako měsíci, někdy plný, někdy na vetech.“ A kdy je na vetech? Možná v době, kdy se trhá jmelí… (Naše řeč 88, 105–108, 2005/2)