Proti všem a proti všemu

V odborné imunologické, mikrobiologické či virologické literatuře často nacházíme slovní spojení protilátky proti viru XY. Není to nadbytečné? Selský rozum nám nabízí dvě alternativy – buď látky proti viru, nebo protilátky viru. V dané souvislosti jsou termínem protilátky míněny bílkoviny (imunoglobuliny), které se v těle obratlovců začínají tvořit v reakci na vniknutí cizorodé látky – antigenu (například patogenního mikroorganizmu), přičemž pro konkrétní cizorodou látku vyrobí tělo protilátku ušitou na míru.

Odborník se nevzdá ani předpony proti- v protilátce (z látky si jeho paní dává ušít šaty), ani předložky proti, která mu přihrává možnost protilátku specifikovat a zároveň jednoznačně ukazuje směr jejího působení. Bez předložky se neobejdeme – protilátky viru by byly dvojznačné (někdo by si mohl myslet, že virus protilátky „vyrábí“). Námitku proti protilátce proti… chápu, lze ji však rozvít v protilátku působící specificky proti… Někteří odborníci považují za vhodnější protilátku k… Předložka k v tomto případě vyjadřuje obecnou intenci vztahu (protilátka příslušná k určitému viru), o samotném vztahu neprozrazuje vůbec nic. Optimální možnost nechť zvolí každý autor sám, záleží na tom, komu je jeho text adresován.

Protilátku proti… jsme vzali na milost, ale co říkáte protilátce proti antigenu? Není tak trochu „proti všemu“? Vniknutí antigenu je podnětem k vytvoření protilátky, jenže antigen v překladu znamená proti tvoření (ř. anti – proti, ř. genan – tvořit). Nepůsobí ovšem proti tvoření protilátky, nýbrž naopak proti tvoření patogenu. Všechno je tedy v pořádku, jenom musíme vědět, co je proti čemu. V obdobné situaci se ocitne těžce nemocný, který bere pro záchranu svého života antibiotika (ř. anti – proti, bios – život). Kdyby se nad názvem léčiva nedej pámbu zamyslel, kdo ví, co by to s ním udělalo. Pro tento případ je dobré vědět, čí bios je antibiotikem huben.

Opusťme na chvíli svět terminologie a všimněme si slov s předponou proti-, která používáme každodenně. Protinávrh je návrh proti jinému návrhu, protiproud je proud postupující proti hlavnímu proudu, protikandidát je kandidát navržený proti jinému kandidátu, podobně protinázor, protihlas, protipohyb, protisměr apod. Buď zvolíme alternativu vyslovil protinázor, nebo dáme přednost přesnější formulaci (vyslovil názor proti tomu a tomu). V některých případech je volba jednoduchá, vozidla v protisměru nepotřebujeme upřesňovat. Jak je to ale třeba s protijedem? S ním už musíme zacházet podobně jako s protilátkou. Předponu proti- mu odejmout nemůžeme (protijed nemusí být jedem), a navíc jsme nuceni konkretizovat, proti čemu má působit (univerzální protijed neexistuje).

Autor námětu mi položil otázku, jestli se dvojí proti v české větě navzájem neruší podobně jako za určitých okolností dvojí zápor (o tom až někdy jindy). Představuji si, že ho k té myšlence přivedla představa dvousměrné dráhy – jestliže pojedu „proti protisměru“, pohybuji se vlastně po směru. Pří­pad je ale vykonstruovaný, „proti protisměru“ se neříká. Zajímavé příklady, které mi přišly poštou, např. protiútok proti protivníkovi či protitah proti protihráči, svědčí pouze o tom, že zdánlivě nadbytečné předpony proti- ve skutečnosti nesou informaci (protivník předtím už útočil a protihráč předtím už táhl). Ani přehojná proti v nabízeném protiútoku proti protivnému protivníkovi z Protivína nelze žádným způsobem „vykrátit“. Na žertovnou otázku, jestli snad frekvence všemožných proti v češtině není projevem vzdorovitosti zhusta utlačovaného národa, odpovídám: Vyloučit to nelze, jinak by Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem nenapsali protestong „Proti všem“: proti autům proti jmění / proti skautům proti bdění / proti pánům proti pannám / proti plánům proti stranám / proti prachu proti blátu / proti strachu proti státu / proti sněmu proti dýmu / proti všemu protivnýmu / proti hromu proti bleše / proti tomu kdo se češe / proti těm co přes protesty / mluví stále ale z cesty. Pavla Loucká

Za námět k jazykovému koutku děkuji panu doc. RNDr. Zdeňku Hubálkovi.