Archeologové, geologové a biologové pod severočeskými převisy

Je s podivem, že v zemi s dobrou archeologickou tradicí zůstala oblast severočeských skalních měst donedávna archeologicky téměř neprobádána. S nadsázkou lze říci, že o mezolitickém osídlení tohoto území se téměř nevědělo. Čím to začalo? V roce 1984 Václav Cílek, jeden z autorů knihy, studoval v této oblasti vznik pískovcového reliéfu (viz Vesmír 77, 278, 1998/5). Vyšel z předpokladu, že pod úpatím skal musí být zachován fosilní záznam toho, jak je masiv erodován, a skutečně našel úlomky dobře vyvinutých voštin ve vrstvách staršího holocénu. Tak mimoděk objevil mezolitické nálezy a předal je J. Svobodovi, který shodou okolností našel mezolitickou industrii na dvou lokalitách Českolipska už dříve, a proto ho nález velice zaujal. Léta se pak Jiří Svoboda zabýval výzkumem paleolitického osídlení na Moravě, ale myšlenka na severní Čechy ho neopouštěla.

Než se mu podařilo připravit podmínky pro systematický výzkum, uplynulo mnoho vody. Počátkem devadesátých let objevil Václav Cílek další „mezolitické“ převisy na východním okraji Polomených hor a v téže době našel Václav Sojka, strážce CHKO Labské pískovce, mezolitické artefakty na Děčínsku.

Systematický výzkum severočeských pískovcových převisů probíhal v letech 1997–2001, poslední tři roky jako projekt National Geographic. Pracovalo se vždy v letních měsících, za hojné účasti studentů a amatérských pomocníků. Protože každý odkryv, třeba i malá sonda, představuje destruktivní zásah do přirozeného uložení půdních vrstev, a navíc vyžaduje spoustu manuální práce, bylo třeba přizvat k výzkumu všechny odborníky, kteří čerpají poznatky ze studia profilů. Spolupráce pak probíhala zhruba takto: Geolog vyčetl z profilu klimatické podmínky doby vzniku jednotlivých vrstev, malakozoolog podle „slimače“ určil vlhká a suchá období, paleozoolog na základě nalezených kostí a kostních úlomků zpracoval holocenní faunu, paleobotanik nabral vzorky uhlíků, semen a  pylových zrn, aby identifikoval flóru. Z archeologů byli kromě „mezolitiků“ přizváni i odborníci na mladší pravěk, středověk a novověk. Každý poznatek se maximálně využil, pomyslné dveře zůstávaly otevřeny jak pracovníkům regionálních muzeí, tak zájemcům z domácích i zahraničních univerzit a ústavů. Veškeré práce hlídal ostřížím zrakem vedoucí výzkumu Jiří Svoboda, neboť archeologie vyžaduje o něco jemnější a pečlivější práci než ostatní zmíněné obory. Každý nalezený pazourkový nástroj se musí zaměřit v místě nálezu, pečlivě popsat, nakreslit, očistit, dobře uložit (a nikdo si nesmí stoupnout na okraj odkrytého profilu).

Získané poznatky postupně vytvářely skládačku, jejíž dílky do sebe začínaly zapadat. Výsledný obraz představuje tato obsáhlá, informacemi nabitá kniha, jejímiž hlavními autory jsou (kromě editora) Václav Cílek, Ivan Horáček, Per Jenč, Vojen Ložek, Radek Mikuláš, Martin Novák, Emanuel Opravil, Vladimír Peša a Karel Žák. Jejich společné dílo zahrnuje historii i průběh výzkumů, vznik a vývoj zdejších pískovcových převisů, sedimentologický a mineralogický výzkum, studie fosilních rostlinných zbytků, měkkýšů, obratlovčí fauny, a zejména podrobné rozbory mezolitických i jiných archeologických nálezů pod jednotlivými převisy.

Jakkoli cílem archeologa rozhodně není „hledání pokladů“, čtenáře asi budou nalezené cennosti zajímat. Kromě obrovského množství mezolitické štípané industrie (převážně pazourkové), kostěných šídel či několika netknutých mezolitických ohnišť je třeba zmínit nálezy raně neolitické keramiky – zejména kultury s vypíchanou keramikou. Asi nejzajímavější z nich je vypíchaná keramická nádoba s motivem bezhlavého žehnajícího oranta nalezená v převisu Stará skála ve Lhotě u Dubé (viz Vesmír 77, 638, 1998/11). Jde patrně o jednu z nejstarších dochovaných nádob severních Čech a sloužila nejspíš rituálním účelům.

Tuto publikaci lze považovat za encyklopedii severočeského mezolitu (snad jen lze zalitovat, že v ní chybí rejstřík, který by uživateli usnadnil hledání). Přestože je nabita precizně dokumentovanými fakty, lze ji zároveň číst jako beletrii, protože je psána srozumitelným, sdělným jazykem. Vzhledem k tomu, že je bohatě ilustrována a doplněna krásnými fotografiemi, najde si v ní své každý čtenář – od odborníka po nahodilého zájemce o kulturní historii České republiky.