Být velký je výhodné, ale krátkozraké

Velké druhy šelem mají o poznání lehčí život než jejich méně vzrostlí příbuzní: přeperou je při mezidruhových střetech, nemusejí se obávat predátorů, mají efektivnější termoregulaci a mohou lovit větší (tedy i výživnější) kořist (viz také Vesmír 83, 487, 2004/9). Proto není divu, že makroevoluce šelem směřuje k větším druhům. Američtí vědci zkoumali tento trend na fosilním záznamu dvou vymřelých třetihorních podčeledí psovitých v Severní Americe (Hesperocyoninae a Borophaginae). Zjistili, že se tyto skupiny postupně skládaly z čím dál větších druhů a zároveň jejich druhová bohatost rostla. Přibližně v době, kdy byly podčeledi druhově nejrozrůzněnější, se objevily mimořádně velké a dravé formy, které se specializovaly na lov velmi velké kořisti. Od té doby to šlo s oběma skupinami z kopce – jejich zástupci byli čím dál specializovanější a nemohli se už zpětně přizpůsobit pestřejší stravě. Druhová diverzita i délka existence jednotlivých druhů u obou taxonů klesala, takže za několik milionů let zcela vyhynuly. Autoři odhadují, že ono „překročení prahu“ nastane ve chvíli, kdy druh přesáhne velikost 21 kilogramů, takže pro něj z energetického hlediska není výhodné lovit malou kořist a jeho jediná šance spočívá v čím dál efektivnějším zabíjení velkých zvířat. Jde tu vlastně o ukázku konfliktu výhodnosti znaků na různých časových a taxonomických úrovních: vlastnosti prospěšné konkrétním jedincům se ukázaly být zhoubné pro osud celého taxonu. (Science 306, 101, 2004)