Sedm teček a sto sedmdesát jmen

Podle písemných dokladů má sto sedmdesát jmen, ale možná jich měla víc. Kdo? Beruška (slunéčko sedmitečné), která ptáky znechucuje a člověka okouzluje. Obdržela nesčetná zdrobnělá jména, při jejichž hlasitém čtení se po chvíli začneme bát, aby nám to nezůstalo. Mnohá z nich připomínají matčino vzývání nemluvňátka, např. beruško moje, sluníčko, zlatíčko, i když v uvedeném příkladu je beruškou míněna beránkova samička (viz dále), sluníčkem ústřední těleso sluneční soustavy a zlatíčkem nejvzácnější kov. Proč jsou slunéčka sedmitečná tak oblíbena, můžeme jen tušit. Nebzikají, nijak zvlášť neštípou, jsou vesele červená, a navíc lze v jejich tečkách, dělicí „čárce“ a celkové kulatosti shledat určitou podobnost se „smajlíky“ (složenými z dvojtečky, pomlčky a kulaté závorky), jimiž se v SMS zprávách vyjadřuje radost.

V Polsku berušce říkají biedr(z)onka, na Ukrajině a v Bělorusku se v nářečích prolínají babrunka, bobrunka, babrunycja, bobrunycja a bedryk. Původ slova je nejasný, v poslední době se zvažuje souvislost s indoevropským kmenem bhedh- (bodat) – ne že by berušky bodaly, ale naopak jsou na krovkách „pobodány“.

Ve starší češtině byla jen bedruňka, pak berunka, která se alespoň v Čechách přiklonila k berušce (od beran), tedy k ovečce. Přirovnání ovce jako berušky nám může připadat tautologické, pokud nevíme, že beruška jakožto partnerka berouškova (dobráčkova) má být podle jedné z představ mírná, tichá, poslušná (dívka, ženuška). Názory na „berouškovy“ vlastnosti se ovšem mohou rozcházet – zvíře symbolizuje bezbrannost (beránka vlku se zachtělo) stejně úspěšně jako hrubou sílu (přistavili berany k hradbám) či nezlomné odhodlání (beranská byla jejich víra). Pro úplnost dodejme, že kromě ovcí a slunéčka byly ve staré češtině další „berušky“ – různí brouci a také drobní korýši, např. svinky, zvané též prasátka či ovečky (podle J. Jungmanna se berušky zdržují „ve vlhkých místech pod hrnci květinovými“).

Jméno beruška se všelijak přetvářelo – bedrunka v medrunku, menurku nebo bedrničku, beruška v barušku, berunka ve verunku a verunka zas v korunku, okorunku, kokorunku, peperunku či veverunku. Na Chodsku nazývali slunéčko zvukomalebným pinkalinka (někde jen pinka, jinde jen linka), z čehož pak vznikala v různých končinách jihozápadních Čech vesměs čtyřslabičná jména angalinka, ankalinka, apolinka, babrdlinka, babulinka, majdalinka, papulinka, popelinka, zlatolinka. (Sledujme rytmus říkadla Pinka linka uletěla / pánubohu do okýnka.) Na Moravě zas jako by se rozhodli pro trojslabičnost: halinka, halenka, helenka, kalinka, pólinka, skálinka. Na první pohled nám nebude srozumitelné starší jméno slunéčka pelesa či pelesta (od pelestý, peřestý – strakatý, pestrý), které můžeme znát nanejvýš z díla Svatopluka Čecha, popřípadě z kopaničářských nářečí východní Moravy, kde snad donedávna nazývali příbuzným slovem peroško strakatého vola.

Pak jsou tu ještě staré metaforické názvy slunéček s náboženskou motivací, např. pámbíčkova kravička, pámbučkova ovečka, pánbičkovo slepička, v Chorvatsku dodnes říkají božja ovčica. U nás se vytvořila dokonce skupina berušek mariánských: mirianka, panenečka, mariječka, babička sedmibolestná. Poslední z jmenovaných byla prý později v jednom ze zkoumaných krajů zkomolena v babičku polesnou, ale za věrohodnost informace neručím. Jisto je, že jazykově náleží tento brouček k tvorům vítaným a milým, což je v hemzající hmyzí říši raritou. Jména slunéček byla patrně motivována spíš slušivým šatem než jedovatým nitrem. Nic nového pod sluncem. Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka – a berušku asi taky.

Lidová jména jsem převzala z publikace Čeština všední i nevšední, Academia, Praha 1972, která obsahuje odkaz na nedokončenou a nepublikovanou sběratelskou práci prof. Václava Vážného.