Pohled z druhé strany

Úvodem bych rád pochválil novou grafiku Vesmíru i jeho současné zpracování. Přijde mi „jednodušší“, tedy poučenému laikovi přístupnější. […]

Vypadá to, jako by vědecká témata v médiích měla své stálé místo: věnuje se jim několik časopisů, deník má pravidelnou „vědeckou“ rubriku, nedávno dokonce vznikl samostatný časopis, který se na svých stránkách chce věnovat vědeckým objevům. Přesto ale úvodník vyznívá ve smyslu, „že média pomalu rozhodují o tom, co je činnost významná a kdo je proslulý vědec“. Je to otázka úhlu pohledu. Vědec bažící po významnosti mezi vědci bude publikovat v impaktovaných časopisech, vědec bažící po významnosti u veřejnosti české kotliny se pokusí prosadit v jiném typu médií. Čtenářská obec (tedy veřejnost, ne specializovaná skupina vědců, která tvoří jen zlomek procenta čtenářů) vyžaduje informace nové, „bombastické“ a nejlépe takové, které jsou jim nebo jejich blízkým užitečné. Téměř každý zná někoho, kdo má cukrovku, takže nový (zatím ve vývoji, a tudíž obcí lékařů nepřijatý) lék by zaujal víc než zařazení nové sloučeniny do léku a její (ne)úspěšné odzkoušení. Na česko-německé konferenci, kde jsem byl jedním z diskutujících v panelové diskusi, byl vznesen argument „nebuďme v područí médií, vždyť je můžeme odhlásit, přestat kupovat“. Nemohl jsem než kontrovat, že média, respektive uveřejňované informace vypadají tak, jak vypadají, právě proto, že je o ně zájem. Že jsou kupovány, a tudíž jsou novináři tlačeny do stále větší „aktuálnosti“ a „šokantnosti“. Budiž to odpovědí, proč se v médiích objevují „data nehotová, předčasná a odborníky zatím nepřijatá“. Navíc je tu klasický konkurenční tlak, který nutí novináře a spolupracovníky redakcí předkládat něco nového, co ještě nikdo nemá. Vulgárně řečeno – média závodí o to, kdo prohlásí, že „my jsme byli první, kdo informaci uvedl v život, ostatní nás jen citují“. Tedy v lepším případě. Právě to vede k publikování dat z prováděného výzkumu v podobě, jako by šlo o hotovou věc. Věda založená na dlouhodobém ověřování, věda skládající se z pochybností, že pokud se stane „A“ a do procesu nevstoupí „B“, tak dojde k „C“, není pro média atraktivní. Zatímco vědec ví, že zatím „B“ vstupuje do procesu statisticky významně často a hledá, čím to je, editor, vedoucí vydání, šéfredaktor… prostě někdo, kdo k tomu má pravomoci, odstraní váhavé „možná“ a výsledek je jasný. Pokud se stane „A“, tak musí dojít k „C“. Sice je to odborně špatně (což pozná odborník), ale čtivé (což se odrazí na prodeji a druhotně na faktoru nejdůležitějším – ceně inzerátu). Vědec prokleje novinářský stav. Vše se děje v rámci zaklínadla jménem „čtenost“, které lze přeložit jako „zájem inzerenta“. Čím větší čtenost, tím atraktivnější médium pro inzerenta. Právě proto je institut auditovaného prodeje základní orientační pomůcka pro zadavatele reklamy. Psaní o vědeckých tématech je na rozdíl od žebříčků deseti nejbohatších (nejveselejších, nejprofláknutějších) Čechů balancování na velmi tenkém laně, kdy je potřeba na jednu stranu vyvážit odbornou správnost a na druhou schopnost laického čtenáře pochopit popisované téma. Krásně to zaznělo v článku I. Hurníka „Vidět myš a přehlédnout velrybu“ (Vesmír 78, 106, 1999/2). Řešení? Budou-li vědci psát dostatečně srozumitelně, mají šanci psát pro veřejnost. Jenže takových lidí je jako šafránu, příkladem budiž MUDr. F. Koukolík. Ovšem často riskují krácení a úpravy textu. Takže v konečném důsledku mohou být u svých kolegů za hlupáky. Další z možností je schopnost médií vychovávat si novináře, kteří se otázkám vědy (životního prostředí, ekonomiky, politiky) věnují dlouhodobě. To je ale věc dlouhodobá a drahá, takže se do ní investuje velice zřídka a do hry vstupují faktory jako fluktuace zaměstnanců, metody odměňování, ochota a možnost se dále v oboru vzdělávat a držet si přehled…

Jsem si vědom toho, že čtenáři Vesmíru by raději kupovali deníky a týdeníky s kvalitní vědeckou přílohou, ale procentuálně jsou v menšině a většina – ti, kteří zásadním způsobem ovlivňují svým nákupem prodej deníků – je převálcuje. Navíc je třeba rozlišovat rozdíl mezi novinářem z deníku a týdeníku či měsíčníku. Je zhruba stejný jako mezi doktorem ze záchranky a kardiochirurgem. Oba jsou doktoři, ale podmínky k práci mají dost rozdílné.

Titulek zmiňovaného úvodníku byl mimo jiné i o titulku. Ten by měl být lákavý, krátký, leč pozornost strhující. Takže občas jde proti smyslu článku nebo je v něm vypíchnuta okrajová informace, či dokonce je s ostatním textem spojen jen obecně. Příkladem budiž jazykový koutek Pavly Loucké (Vesmír 82, 548, 2003/10). Název koutku „Labe“ evokuje, že se dozvíme původ jména této řeky. ¹⁾ Dočetl jsem se o Hřensku, Debři, soutěskách, Vráži, prostě o místech, kudy Labe teče, ale o řece samotné nikoli. I u Vesmíru je vidět přístup k masám. V článku České pivovary a Univerzita Karlova jsou tyto mezititulky (tak jak jdou za sebou):

Pivo zabiják, Zásnuby pivovarské kvasinky se superzabijákem, Čmuchotesty, Stopy se větví, Inspirace, Léčba zabijáctví a souvislosti. Zajímavé, atraktivní, snad možná jen moc zabijácké. Ale početl jsem si. Neberte to prosím jako kritiku, jen ukázku principů, na které, zdá se, přistupuje i vaše redakce. Je otázkou, co má být cílem. Pokud je jím „příblížení k masám“, tak by to mohlo zabrat. Ale dost možná, že za cenu odlivu dřívějších čtenářů z „tvrdého vědeckého“ jádra.