Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Chomout z plyše

 |  19. 1. 2004
 |  Vesmír 83, 54, 2004/1

Motto: K čemu je svoboda stádům? Vždyť

jejich losem od rodu na rod je jenom jařmo a bič...

A. S. Puškin

Ve Vonnegutově knize „Mechanické piano“ (Pianola) je půvabná scéna, kdy „šejkovi z Bratpúru“, indickému náboženskému činovníku hostujícímu ve Spojených státech, předvádějí slavnostní pořadová cvičení americké armády. Šejk se ptá, jaká síla nutí tyto lidi k tak podivným pohybům. Dostane odpověď v tom smyslu, že smysl pro čest a občanskou povinnost. Asiat potřásá hlavou a pro „občana“ používá jako ekvivalent slova „takaru“. Když hostitelé nakouknou do slovníku příslušného dialektu, zjistí, že ono slovo znamená „otrok“.

Jedna ze základních obtíží realizace hezky znějících hesel o občanské společnosti je velikostní nesouměřitelnost dnešních států s historickými předlohami pro demokratické uspořádání – řeckou polis či germánskou kmenovou samosprávu, což je druhý a zřejmě významnější kořen demokracie v Evropě, na který se poněkud pozapomíná a který na rozdíl od starého Řecka měl v některých státech (v Holandsku, Anglii) přímou historickou návaznost. Situace je zcela jiná, jestliže jedinec nadaný politickými právy zná všechny plnoprávné příslušníky své obce osobně, anebo čerpá znalost špiček politické kandidátky nepřehledně velkého státu pouze z masmédií. Rovněž je velký rozdíl mezi jedincem, který vykonává politické funkce vedle svého běžného zaměstnání, a tím, kdo se zabývá politikou jako celoživotním zdrojem obživy. První možnost, obvyklá v antice a dnes myslitelná tak nanejvýš krátkou dobu po přechodu od společnosti uzavřeného typu k otevřenému, je v éře novověkých demokracií anachronizmem – kterékoli povolání dnes absorbuje lidské síly tak dokonale, že na soustavnější politickou činnost ve smyslu „občanské společnosti“ již síly nezbývají. Vzniká tak vrstva profesionálních politiků (či těch, kdo se angažují v různých „občanských iniciativách“, což činí majoritní náplň jejich životů) a rozsáhlá, v zásadě pasivní a hospodářským činnostem se věnující masa „lidu“, jejíž jedinou politickou aktivitu představuje účast ve volbách (atraktivita tohoto privilegia ostatně rychle klesá).

Je pozoruhodné, jakou zvláštní mozaiku skládá každodennost průměrného občana postindustriálního státu. Proplétají se zde činnosti a možnosti typické kdysi pro společenskou špičku s těmi, které byly kdysi typické pro nevolníky a městskou spodinu. Průměrný občan má vždy dostatek potravy včetně masa a exotického ovoce v zimě, denně se koupe a převléká, má pro sebe jeden i více samostatných pokojů, podniká cesty do ciziny či za moře, má vyhlídku na péči školených lékařů atd. Na straně druhé je vydán víceméně na milost a nemilost státněbyrokraticko-ekonomickému soukolí (ač už třeba nebývá mrskán, či dokonce mučen – pokrok se nedá zastavit), žije ve stálém strachu o zítřejší výdělek ve stylu nádeníků minulých ér, prakticky nikdo ve společnosti není svým vlastním pánem (nezapomínejme, že ještě okolo přelomu století byl každý venkovský tatík na svém gruntě a každý mistr ve svém veřtatu malými samovládnými cary). Je příznačné, že demokratická svoboda řecké polis či germánského kmenového svazu si nutně žádala kromě určitého penza „svobodných“ – pouze mužů a nejvýše tak 1/3 mužské populace vůbec – i masu nesvobodných a závislých, ať už přímo otroků, či osob jinak na autonomii zkrácených. Pokud se „svoboda“ rozšíří na všechny, je eo ipso jaksi deficientní, protože k ní chybí pól „nesvobody“ (v četných státech se tento problém obchází dovozem rozmanitých „gastarbajtrů“ a více či méně bezprávných cizinců, kteří se do hospodářsky rozvinutých zemí sami táhnou, ba tlačí). Rozsáhlé držení otroků zkolabovalo nikoli z důvodu humanitárních ohledů, ale pro svou ekonomickou nevýhodnost (podivná novodobá reminiscence amerického Jihu byla umožněna jen extrémními cenami bavlny na trhu) a nemožnost raby motivovat k práci jinak než bičem (občané se sami tísní před pracovními úřady a dobrovolně polykají výtky šéfů ve snaze o práci nepřijít). Je těžko si představit dražbu špičkových programátorů či účetních a celý západní hospodářský systém na absenci donucování visí (proto v postindustriální společnosti zkolaboval i komunizmus se svými novootrokářsko-ne-ofeudálními rysy). Tyto „evropské“ pravdy ovšem už nemusí nutně platit jinde, třeba v širé Asii.

Tento článek by neměl být chápán jako útok na „občanskou společnost“ a „demokratické zřízení“ – autor z vlastní zkušenosti dobře ví, že všechny pokusy o alternativy jsou ještě mnohem zhoubnější a že mechanizmus vzájemné kontroly politických subjektů je krajně užitečný. Spíše je zaměřen proti té optické iluzi, která vidí v „demokracii“ současné jev totožný s „demokracií“ antickou, nejlépe třeba athénské Periklovy éry, či přinejmenším od ní odvozený. Rozklady na toto téma představují v lepším případě hluboký omyl, v horším zacílenou licoměrnost. Nejen „panské“ svobody, ale i rabství se svou nízkou tíživostí a jalovými zábavami se rozprskly na celou společnost a je nutné s nimi žít. Představa, že se moudrá vláda nad zemí získá stochastickým procesem všelidového hlasování, je stejně surrealistická jako přesvědčení, že se tak může stát metáním losu či věštbou z kávové sedliny. Přece však tento mechanizmus umožňuje pravidelnou výměnu opotřebovaných garnitur bez krvavých bojů či čistek i bez čekání na přirozené odúmrtí (v době vysokého průměrného věku ostatně velmi dlouhého). Též se tak dá zabránit nejhorším excesům, např. pojídání dětí vládnoucí stranou či jiným neronsko-calligulovským výstřelkům. Ve středoevropském prostoru navíc visí nad celou společností několikasetletá tradice habsburského vrchnostenského státu, odlišného třeba od poměrů na Rusi, ale také a velmi značně třeba už od zmiňovaných tradic holandských či britských. Zdá se, že optimální stát v tom kterém regionu je ten, který tam stojí více či méně sám od sebe, s uplatňováním co možná nejmenší centrální iniciativy a síly.

Ke stažení

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné